Kam se hrabe Versailles. Palác v této turistické destinaci ukrývá poklady z Pompejí, na které se stojí dlouhé fronty
Když uvidíte tenhle palác, Versailles vám bude připadat směšné. Poklady z Pompejí táhnou tisíce lidí.
Zdroj: Shutterstock
Na jihu Itálie stojí palác, který svou velikostí a nádherou směle konkuruje francouzskému Versailles. Caserta nedaleko Neapole patří k nejvelkolepějším královským sídlům Evropy a její příběh začíná v polovině 18. století.
Francouzský malíř Richard de Saint-Non kdysi prohlásil, že už samotný palác stojí za cestu do Itálie. Nemluvil přehnaně. Caserta se brzy po svém vzniku stala symbolem moci a okázalosti, kterou chtěl neapolský král Karel VII. přiblížit slávě francouzského dvora.
Panovník se rozhodl, že své sídlo přesune z Neapole do Caserty, a výstavbu svěřil architektovi Luigimu Vanvitellimu, jednomu z nejuznávanějších stavitelů své doby. Slavnostní položení základního kamene proběhlo 20. ledna 1752. Král tehdy vložil do připraveného otvoru schránku s medailony členů královské rodiny a za přítomnosti tisíců přihlížejících jej zakryl prvním kamenem.
Nádherné místo s bohatou historií
Tím odstartoval stavbu, která měla svým rozsahem soupeřit s Versailles a stát se novým centrem královského dvora. Vanvitelli navrhl monumentální komplex, který měl ohromit nejen svou velikostí, ale i technickými inovacemi. Palác měl vyrůst do sedmi pater, každé s desítkami oken, a uvnitř nabídnout stovky místností a desítky schodišť.
Celkem se počítalo s více než dvanácti sty prostorami, které měly sloužit královské rodině i celému dvoru. Už samotný plán naznačoval, že půjde o jedno z největších sídel Evropy. Na stavbě pracovalo nepřeberné množství lidí. Denně se tu pohybovaly stovky kamenářů a dělníků, do práce byli zapojeni i vězni a otroci.
Zajištění zásobování vyžadovalo nasazení desítek zvířat, včetně slonů a velbloudů, která pomáhala dopravovat těžký materiál. Stavenisko působilo dojmem malého města, kde se nepřetržitě ozýval hluk kladiv a řev povelů. Součástí výstavby byl i rozlehlý park, který se postupně zaplňoval sochami.
Mnohé z nich pocházely z nedalekých vykopávek v Herculaneu a Pompejích. Objevy antických památek Karla VII. uchvátily a rozhodl se, že některé z nalezených soch přenese přímo do svého nového sídla. Palác se tak stal nejen ukázkou barokní architektury, ale také místem, kde se setkávala současná tvorba s dávnou antickou tradicí.
Turisté na toto místo stojí fronty
Stavba se však neobešla bez problémů. V roce 1764 zasáhl Neapolské království hladomor, který práce na tři roky zcela zastavil. Když se nakonec mohlo pokračovat, Vanvitelli už se dokončení svého díla nedožil. Zemřel v roce 1773 a o rok později byl palác sice z velké části hotov, ale poslední významné stavební práce v něm utichly až roku 1845.
Výsledek však odpovídal původnímu velkolepému záměru. Caserta přinesla i řadu technických novinek, které v té době působily téměř zázračně. Obyvatelé paláce měli k dispozici kohoutky na teplou i studenou vodu a mezi vybavením se objevil také první bidet v Itálii. Tyto detaily ukazovaly, že královské sídlo mělo být nejen reprezentativní, ale i moderní.
Dnes je palác v Casertě zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Návštěvníky uchvacuje rozlehlostí, bohatou výzdobou i parkem, který působí jako zelená kulisa k monumentální architektuře. Zůstává připomínkou doby, kdy se Neapolské království snažilo vyrovnat slávě francouzského dvora a kdy vznikl jeden z největších architektonických skvostů Evropy.
tripadvisor.com, wikimedia.com, blog.italotreno.com