Kam se hrabe Versailles. Palác v této turistické destinaci ukrývá poklady z Pompejí, na které se stojí dlouhé fronty

Na jihu Itálie stojí palác, který svou velikostí a nádherou směle konkuruje francouzskému Versailles. Caserta nedaleko Neapole patří k nejvelkolepějším královským sídlům Evropy a její příběh začíná v polovině 18. století.

Francouzský malíř Richard de Saint-Non kdysi prohlásil, že už samotný palác stojí za cestu do Itálie. Nemluvil přehnaně. Caserta se brzy po svém vzniku stala symbolem moci a okázalosti, kterou chtěl neapolský král Karel VII. přiblížit slávě francouzského dvora.

Panovník se rozhodl, že své sídlo přesune z Neapole do Caserty, a výstavbu svěřil architektovi Luigimu Vanvitellimu, jednomu z nejuznávanějších stavitelů své doby. Slavnostní položení základního kamene proběhlo 20. ledna 1752. Král tehdy vložil do připraveného otvoru schránku s medailony členů královské rodiny a za přítomnosti tisíců přihlížejících jej zakryl prvním kamenem.

Nádherné místo s bohatou historií

Tím odstartoval stavbu, která měla svým rozsahem soupeřit s Versailles a stát se novým centrem královského dvora. Vanvitelli navrhl monumentální komplex, který měl ohromit nejen svou velikostí, ale i technickými inovacemi. Palác měl vyrůst do sedmi pater, každé s desítkami oken, a uvnitř nabídnout stovky místností a desítky schodišť.

Celkem se počítalo s více než dvanácti sty prostorami, které měly sloužit královské rodině i celému dvoru. Už samotný plán naznačoval, že půjde o jedno z největších sídel Evropy. Na stavbě pracovalo nepřeberné množství lidí. Denně se tu pohybovaly stovky kamenářů a dělníků, do práce byli zapojeni i vězni a otroci.

Zajištění zásobování vyžadovalo nasazení desítek zvířat, včetně slonů a velbloudů, která pomáhala dopravovat těžký materiál. Stavenisko působilo dojmem malého města, kde se nepřetržitě ozýval hluk kladiv a řev povelů. Součástí výstavby byl i rozlehlý park, který se postupně zaplňoval sochami.

Mnohé z nich pocházely z nedalekých vykopávek v Herculaneu a Pompejích. Objevy antických památek Karla VII. uchvátily a rozhodl se, že některé z nalezených soch přenese přímo do svého nového sídla. Palác se tak stal nejen ukázkou barokní architektury, ale také místem, kde se setkávala současná tvorba s dávnou antickou tradicí.

Zahraniční

Ve francouzských Alpách začnou lyžovat už v říjnu. Středisko schovalo sníh z minulé zimy

Zatímco ve většině evropských lyžařských oblastí se na začátku listopadu teprve čeká na první pořádnou sněhovou nadílku, francouzský Bessans chce mít první tratě připravené už 31. října. Vysoko položené středisko v Savojských Alpách si pomáhá metodou snowfarmingu, při které uchovává část sněhu z předchozí zimy přes celé léto.

Turisté na toto místo stojí fronty

Stavba se však neobešla bez problémů. V roce 1764 zasáhl Neapolské království hladomor, který práce na tři roky zcela zastavil. Když se nakonec mohlo pokračovat, Vanvitelli už se dokončení svého díla nedožil. Zemřel v roce 1773 a o rok později byl palác sice z velké části hotov, ale poslední významné stavební práce v něm utichly až roku 1845.

Výsledek však odpovídal původnímu velkolepému záměru. Caserta přinesla i řadu technických novinek, které v té době působily téměř zázračně. Obyvatelé paláce měli k dispozici kohoutky na teplou i studenou vodu a mezi vybavením se objevil také první bidet v Itálii. Tyto detaily ukazovaly, že královské sídlo mělo být nejen reprezentativní, ale i moderní.

Dnes je palác v Casertě zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Návštěvníky uchvacuje rozlehlostí, bohatou výzdobou i parkem, který působí jako zelená kulisa k monumentální architektuře. Zůstává připomínkou doby, kdy se Neapolské království snažilo vyrovnat slávě francouzského dvora a kdy vznikl jeden z největších architektonických skvostů Evropy.