Jaroslava Obermaierová promluvila o svém důchodu. Takové zklamání herečka opravdu nečekala

Příběh Jaroslavy Obermaierové znovu otevřel téma, které se v Česku vrací pořád dokola. Mnoho lidí si myslí, že dlouhá kariéra automaticky znamená klidné stáří. Jenže český důchodový systém je mnohem tvrdší a praktičtější. Nerozhoduje popularita ani to, kolik člověk vydělal v nejlepších letech, ale hlavně to, jaké odvody za sebou skutečně zanechal. A právě v tom je pro spoustu lidí schované nepříjemné procitnutí.

Jaroslava Obermaierová patří k herečkám, které zná několik generací diváků. Veřejně už dříve mluvila o tom, že jí byl vyměřen starobní důchod kolem deseti tisíc korun , což pro ni tehdy znamenalo velký šok. Dnes je situace o něco jiná, protože důchody mezitím prošly valorizacemi, ale ani to podle dostupných informací neznamená částku, která by člověku bezstarostně pokryla běžný život.

Současně platí, že průměrný starobní důchod v roce 2026 je přibližně 21 840 korun , takže i po navýšení se její penze drží pod touto hranicí. Na tom je dobře vidět jedna věc, kterou si řada lidí uvědomí až pozdě. Výše důchodu není odměna za společenské postavení , ale výsledek konkrétních pravidel. U lidí z uměleckých profesí, podnikání nebo volné nohy to bývá ještě citlivější. Dříve totiž nebylo neobvyklé, že si někteří neplatili sociální pojištění v takové míře, která by jim později zajistila vyšší penzi. A právě to se po letech vrací jako velmi nepříjemný účet.

Sláva není totéž co finanční jistota

Tohle je podle mě moment, který stojí za větší pozornost než samotná známá tvář herečky. Ve veřejném prostoru totiž často vzniká dojem, že když někdo celý život vystupoval v televizi, filmu nebo na jevišti, musí mít automaticky vystaráno. Jenže realita bývá mnohem méně lesklá. Nepravidelné příjmy, jiné podmínky odvodů v minulosti a slabší finanční rezerva mohou ve stáří vytvořit velmi tvrdou kombinaci.

U známých osobností to lidi překvapí víc jen proto, že jejich život sledují zpovzdálí. Ve skutečnosti se ale podobný problém týká i obyčejných lidí. Třeba drobných živnostníků, lidí, kteří pracovali část života načerno, těch, kdo střídali krátkodobé práce, nebo těch, kteří dlouhé roky odváděli jen minimum. Když pak přijde důchod, ukáže se, že součet let práce není to samé jako dobře zajištěné stáří .

Herečka na sebe v minulých letech upozornila také tím, že velmi otevřeně mluvila o strachu z rostoucích cen energií. Právě rok 2022 byl pro mnoho seniorů zlomový. Náklady na bydlení a teplo tehdy vystřelily tak vysoko, že i lidé, kteří do té doby vycházeli alespoň jakž takž, začali najednou počítat každou stokorunu. Obermaierová tehdy popsala velké obavy z toho, jak vůbec zaplatí základní provoz domácnosti.

Později se navíc ukázalo, že část času tráví na chalupě u Zruče nad Sázavou, kde žije i její syn Jaroslav, a v minulosti si pořídila také malou garsonku v Praze. Právě tohle považuji za důležitý moment celého tématu. Nejde jen o to, kolik člověk dostane na účet. Skutečný problém je poměr mezi příjmem a fixními výdaji. Senior s nižším důchodem nemusí narazit na hranici přežití kvůli jídlu, ale kvůli bydlení, energiím, lékům a službám. To jsou položky, které nepočkají a které se špatně omezují.

Pracovat po osmdesátce není vždy volba

Jaroslava Obermaierová je spojovaná i se seriálem Ulice, ve kterém působí dlouhodobě. Sama už dříve naznačila, že bez práce by z penze nevycházela. A to je další věc, která podle mě zaslouží poctivější debatu. Když veřejnost vidí aktivního seniora, často to interpretuje jako důkaz energie a vitality. Jenže v řadě případů nejde jen o chuť zůstat mezi lidmi, ale také o ekonomickou nutnost .

U lidí ve vysokém věku přitom není samozřejmé, že si budou moci přivydělávat donekonečna. Zdraví se může změnit během několika měsíců. Pracovní příležitosti ubývají. A kdo je sám nebo pečuje o nemocného člena rodiny, ten má situaci ještě složitější. V případě Jaroslavy Obermaierové je známé i to, že její syn je dlouhodobě nemocný a pobírá invalidní důchod, takže jejich vzájemná blízkost a pomoc nejsou jen rodinnou emocí, ale i důležitým zázemím pro každodenní život.

Na podobných příbězích je nejcennější to, že člověka donutí přestat odkládat nepříjemné otázky. Tohle jsou podle mě ty hlavní:

• Kolik skutečně odvádím na sociálním pojištění
• Jaký důchod mi z toho může zhruba vyjít
• Mám rezervu pro případ, že budu muset přestat pracovat dřív
• Nežiju v iluzi, že se to nějak vyřeší samo

Mnoho lidí udělá stejnou chybu. Dívají se hlavně na to, co jim zbude dnes, a neřeší, co si tím připravují za deset nebo dvacet let. Chápu to. Náklady jsou vysoké, daně a odvody jsou nepopulární a každý hledá, kde ušetřit. Jenže právě šetření na odvodech může být ve stáří nejdražší rozhodnutí ze všech .

Tvrdá lekce, která se netýká jen celebrit

Případ známé herečky je zajímavý hlavně tím, že strhává pozornost. Ve skutečnosti ale mluví za tisíce jiných lidí, kteří nejsou vidět. Za seniory, kteří celý život pracovali, a přesto mají pocit, že v závěru života jen počítají účty. Za ženy, které měly přerušovanou kariéru kvůli péči o rodinu. Za živnostníky, kteří dlouho sáhli po minimálních zálohách. A také za ty, kdo si mysleli, že nějaká slušná penze přijde automaticky .

Můj pohled je v tomhle jednoduchý. Člověk nemusí panikařit, ale měl by být střízlivý. Český důchodový systém nikoho nešetří a je založený na číslech, ne na dojmu, že někdo „přece celý život pracoval“. Právě proto má smysl řešit podobné věci dřív, než se stanou osobním problémem. Příběh Jaroslavy Obermaierové není jen bulvární zajímavost o známé tváři. Je to nepříjemně přesné připomenutí , že stáří se neplánuje až v důchodu, ale mnohem dřív.

Zdroje

blesk.cz, ahaonline.cz, zeny.iprima.cz, revue.idnes.cz, byznystrendy.cz