V Albánii jsem si najala místního průvodce. Ukázal mi pláže a hory mimo známá letoviska

Do Albánie jsem přijela s představou dovolené u moře, lehátka a několika výletů z hotelu. Místní průvodce mi ale během pár dní ukázal úplně jinou zemi: klidné zátoky Jónského pobřeží, kam se nejezdí autobusy, horské silnice nad mořem i vesnice, kde se čas měří jinak než v letovisku. Největší překvapení albánské cesty přišlo ve chvíli, kdy jsem opustila známá letoviska a nechala si pobřeží i hory ukázat člověkem, který v zemi opravdu žije. Původní plán byl přitom obyčejný: moře, hotel, pár večeří v Sarandë, možná výlet do Ksamilu, který se na sociálních sítích objevuje skoro stejně často jako řecké ostrovy. Albánská riviéra slibovala tyrkysovou vodu, bílé slunečníky a levnější variantu středomořské dovolené. Jenže už po prvních dnech bylo jasné, že pokud zůstanu jen mezi hotelem, promenádou a organizovaným výletem, uvidím z Albánie hlavně to, co se naučila ukazovat turistům.

Proč jsem si najala místního průvodce

Místního průvodce jsem si nenajala proto, abych stihla co nejvíc atrakcí v co nejkratším čase. Chtěla jsem spíš porozumět tomu, co leží za pohlednicovým obrázkem pobřeží. Zajímalo mě, kam chodí místní, když mají volno, jak se žije ve vesnicích nad mořem a proč se o Albánii pořád mluví jako o zemi, která se rychle mění, ale zároveň si drží kus syrovosti. Od průvodce jsem čekala praktickou orientaci, bezpečnější pohyb po vedlejších cestách a hlavně schopnost rozlišit, co je jen turistická kulisa a co stojí za skutečnou zastávku.

Zahraniční

Přívalové deště na Rhodu mají první oběť. Voda smetla auta do moře, ostrov ochromily záplavy

Silné bouřky a přívalové deště zasáhly ve středu 14. října řecký ostrov Rhodos a vyžádaly si život 62letého muže. Rozvodněná voda odnesla několik automobilů až k moři, zaplavila silnice a ochromila dopravu. Na jedné z meteorologických stanic během jediného dopoledne naměřili více než 260 milimetrů srážek. Úřady vyzvaly obyvatele i turisty, aby omezili pohyb venku.

Pláže, kam nevede dav

První rozdíl byl vidět na pobřeží mezi Vlorou, Himarë a Sarandë. Zatímco v Ksamilu nebo na známějších úsecích kolem Dhërmi je v sezoně rušno a služby připomínají klasické středomořské letovisko, jinde stačí odbočit z hlavní silnice nebo dojít kus pěšky a atmosféra se změní. Gjipe Beach, sevřená mezi skalami a dostupná pěšky nebo lodí, působí jinak než pláže s řadami lehátek. Podobně klidnější zátoky v okolí Himarë, Livadhi nebo části pobřeží u Qepara ukazují, že Albánská riviéra není jen o jednom slavném záběru s průzračnou vodou. Průvodce mě upozorňoval na jednoduchou věc: čím pohodlnější příjezd, tím víc lidí. A čím méně reklamních cedulí, tím větší šance, že u moře uslyšíte hlavně vlny.

Silnice přes Llogaru a vesnice nad mořem

Ještě silnější než samotné pláže byl kontrast mezi pobřežím a horami. Průsmyk Llogara, který spojuje oblast Vlory s jižnější částí riviéry, ukazuje Albánii v několika vrstvách najednou: dole moře, nad ním prudké svahy, borové lesy a silnice, která se kroutí mezi vyhlídkami. Vuno, Dhërmi nebo starší části Qepara nejsou jen kulisy pro fotografie, ale místa s kamennými domy, úzkými cestami a pomalejším rytmem. Tady se dovolená přestává točit kolem plážového baru. Průvodce mluvil o tom, jak se pobřeží mění s turismem, jak se mladí lidé stěhují za prací a jak se některé domy opravují pro hosty, zatímco jiné zůstávají prázdné. Nebylo to vyprávění z katalogu, spíš každodenní pohled člověka, který vidí výhody i cenu rychlého rozvoje.

Zahraniční

Istanbul zasáhly ničivé lijáky. Zemřel čtrnáctiletý chlapec i další muž, město hlásí tisíce zásahů

Turecký Istanbul zasáhly mimořádně silné lijáky, které si vyžádaly nejméně dva lidské životy. Čtrnáctiletý chlapec zemřel po zásahu elektrickým proudem v zatopeném parku, další muž nepřežil pád při přecházení zaplavené ulice. Úřady evidují tisíce hlášení, uzavřely školy a omezily dopravu.

Albánské hory nejsou jen výlet za výhledem

Když se mluví o albánských horách, často padá Theth a údolí Valbona v Albánských Alpách. Nejsou to místa, která by člověk obvykle spojoval s dovolenou u moře, přesto právě tam dává Albánie jiný smysl. Cesty jsou delší, počasí se mění rychleji a program se musí přizpůsobit terénu, ne naopak. Horské vesnice, penziony vedené rodinami a krajina s vysokými štíty ukazují zemi, která je na hony vzdálená hotelovým komplexům na pobřeží. Místní průvodce tu nebyl jen doprovod, ale prostředník mezi návštěvníkem a prostředím, kde nestačí zapnout navigaci a očekávat stejný komfort jako u moře. Díky němu jsem nevnímala hory jako položku v itineráři, ale jako prostor, kde se turistika potkává s běžným životem místních.

Blízkost bez dovolenkové pohádky

Společně strávené dny přirozeně vytvořily určitou blízkost. Ne romantiku vystřiženou z filmu, spíš důvěru, která vzniká při cestě po serpentinách, při čekání na loď nebo u kávy ve vesnici, kde se nikam nespěchá. Průvodce nebyl rekvizitou k příběhu o exotické zemi, ale člověkem, který mi pomohl číst krajinu a nezůstat jen u prvního dojmu. Z Albánie jsem si nakonec neodvezla seznam nejhezčích pláží, ale jednoduché poznání: nejzajímavější část téhle země často začíná právě tam, kde končí hotelová zóna, organizovaný výlet a jistota, že všechno bude připravené přesně pro turisty.