Z malé kavárny k úplně nové životní kapitole. Příběh Magdalény, které stačila jediná šance
Za barem to začalo, u knih to pokračuje. Jak jedna nabídka převrátila Magdaléně život.
Zdroj: Shutterstock
Šestadvacetiletá žena s dětskou mozkovou obrnou našla v pražské kavárně víc než jen práci. Získala sebevědomí, které jí roky chybělo, a odvahu zkusit to na otevřeném trhu.
Magdaléna R. se narodila v šestadvacátém týdnu s váhou ani ne jeden kilogram. Levostranná hemiparéza jí od dětství ochromuje ruku i nohu. Maturitu nikdy neudělala a práci hledala marně. Ne že by nechtěla pracovat. spíš si prostě nevěřila.
Když v podzimních měsících roku 2024 opustila Jedličkův ústav, kde studovala, tušila, že najít zaměstnání nebude snadné. Invalidní důchod sice měla, ale toužila po něčem víc. Chtěla fungovat v normálním pracovním prostředí jako všichni ostatní.
Když naděje umírá poslední
Kavárnu TA KAVÁRNA na Vyšehradě znala už ze školy. Jednoho dne poslala životopis a najednou se jí otevřely dveře, které do té chvíle vypadaly jako navždy zavřené. Tahle kavárna totiž není jen o šálcích s cappuccinem.
Funguje jako tréninkové pracoviště pro lidi s tělesným handicapem. Místo, kde můžete dělat chyby, učit se vlastním tempem a nebát se, že vás někdo odsoudí. Pro Magdalénu to byla vůbec první dlouhodobá pracovní zkušenost. Začátky byly náročné hlavně v hlavě.
Pořád se podceňovala a pochybovala o každém kroku. Postupně ale začala obsluhovovat zákazníky, zvládat provozní rutiny a cítit se jako součást týmu. Nejcennější pro ni bylo, že si mohla jít vlastní cestou a nebyla pod tlakem. Najednou měla pocit, že někam patří.
Cílem je dodat nemocným lidem odvahu
Andrea Šváchová, která tréninkový program vede, vysvětluje, že právě v tomhle je smysl celé věci. Dát lidem s postižením bezpečné prostředí, kde poznají sami sebe a nabydou odvahu jít dál. U Magdalény bylo podle ní krásně vidět, jak jí roste nejen sebevědomí, ale i samostatnost.
A skutečně se zkušenost z kavárny brzy zúročila. Když se objevila nabídka v knihkupectví, Magdaléna byla připravená. Miluje čtení, takže nové prostředí ji nadchlo. Odcházela se smíšenými pocity, ale hlavně s něčím, co předtím neměla.
Se zkušeností, že běžný provoz zvládne. S jistotou, že umí komunikovat a nést zodpovědnost. Pracovat na sobě bude dál, to ví. Ale rozdíl je zásadní. dnes už chápe, že na to má.
Její příběh ukazuje, jak důležitá mohou být tréninková pracoviště. Fungují jako skutečný most mezi handicapem a normálním zaměstnáním. A někdy prostě stačí dát člověku příležitost, aby udělal ten první krok sám.
autorský text, nezisková organizace Borůvka