Byla postrachem i vzorem zároveň. Lidé tuto úspěšnou herečku nenáviděli, ale potají chtěli být přesně jako ona
Symbol strachu i obdivu. Tuhle ženu znal každý, kdo zažil socialismus, a dodnes budí mrazení.
Zdroj: Shutterstock
Přicházela tiše, ale s přítomností, která dokázala zastavit dech. Každý její pohled měl sílu rozsudku a v každém gestu se skrývala elegance i mráz. Nikdo se jí neodvážil vzdorovat, a přesto ji obdivovali i ti, kteří se jí báli.
Postava paní Černé z legendárního seriálu Arabela zůstala jednou z nejvýraznějších televizních ikon své doby. Když se objevila na obrazovce, prostor ztichl. Nebylo třeba čar, ani kouzelného prstenu. Stačilo několik klidných kroků, pevný hlas a pohled, který umlčel každého, kdo se mu postavil do cesty.
V době, kdy v Říši pohádek vládly kouzelné předměty a mluvící zvířata, měla ona jinou moc: přirozenou autoritu. Působila nekompromisně, ale nikdy z ní nešla hrůza. Její síla vycházela z jistoty, z vnitřní rovnováhy a ze schopnosti být pevná bez zbytečné tvrdosti.
Herečka, která budila respekt
Na první pohled mohla působit jako záporná postava. Její černý šat, chladný výraz a neústupnost tomu napovídaly. Jenže paní Černá nebyla symbolem zla, ale spravedlnosti. V jejím světě mělo vše své místo a pravidla nebyla na ozdobu. I ti největší kouzelníci před ní skláněli hlavu, protože v jejím pohledu bylo něco, co překonávalo magii.
Byla to především disciplína a jistota v tom, co je správné. Děti po celé zemi v ní nacházely postavu, kterou se bály a zároveň ji obdivovaly. Byla to přísnost, která vychovávala, a síla, která inspirovala. Za touto nezapomenutelnou figurou stála herečka Jana Andresíková.
Dokázala svým vystupováním vytvořit napětí, které se dalo krájet, a přitom nepůsobila chladně. Každý její pohled měl promyšlenou hloubku a drobné gesto měnilo obyčejnou scénu v moment, který se divákům zaryl do paměti. Lidé ze štábu vzpomínali, že působila natolik přesvědčivě, až se režiséři zdráhali přerušit záběr.
Její herecký projev byl soustředěný, tichý a precizní, ale zároveň plný vnitřní síly. Mimo kameru byla Jana Andresíková uznávanou osobností československého divadla i dabingu. Její hlas provázel řadu zahraničních filmů a seriálů a pro mnohé se stal synonymem noblesy i jistoty.
Žena, která uměla přednášet
Působila také jako pedagožka, která si získala respekt svých studentů právě tím, že dokázala spojit profesionalitu s laskavostí. Ti, kteří s ní spolupracovali, často říkali, že měla obrovské srdce, jemný humor a schopnost povzbudit druhé k výkonu, o kterém sami pochybovali.
Režisér Václav Vorlíček o ní kdysi poznamenal, že dokázala z obyčejné scény vytvořit malý zázrak. Její improvizace přinášely do natáčení novou energii a překvapení, které se nedalo naplánovat. I Vladimír Menšík o ní mluvil s respektem, když popisoval, že nikdo jiný nedokázal vyvolat tak silnou emoci jediným pohledem.
Z jejího hlasu prý šel mráz po zádech, ale zároveň z něj vyzařoval klid a jistota. Andresíková byla typ herečky, která nemusela dokazovat nic okázalého. Její síla spočívala v přirozenosti. Seriál Arabela, který se vysílal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, se stal fenoménem. Sledovalo ho téměř celé Československo a jeho postavy se zapsaly do paměti generací.
Málokdo ví, že princeznu Arabelu měla původně hrát Libuše Šafránková, ale kvůli nemoci ji nahradila Jana Nagyová. Hlas však zůstal Šafránkové, čímž vznikla jedinečná kombinace dvou osobností. Jiří Lábus, který ztvárnil Rumburaka, dostával po odvysílání dopisy od dětí, které si padoucha oblíbily. S humorem jim prý odepisoval, že by ho v pohádkové říši čekala polepšovna.