Tajemné černooké děti děsí svět už roky. Jeden muž po setkání zažil svůj konec
Černooké děti obestírá strach už celé roky. Pro jednoho muže mělo setkání tragickou dohru.
Zdroj: Shutterstock
Působí jako noční můra, která se tváří až nepříjemně obyčejně. Příběhy o černookých dětech se šíří roky a mají překvapivě jasný původ. Právě to z nich dělá fascinující ukázku toho, jak dnes vznikají moderní legendy.
Zaklepání na dveře uprostřed noci, dvě děti za sklem a pohled, který v nás vyvolá velký strach. Černooké děti patří k těm strašidelným příběhům, které se drží překvapivě dlouho. Ne proto, že by pro jejich existenci existovaly důkazy, ale proto, že dokonale pracují s jedním z nejsilnějších lidských pocitů. Se strachem z něčeho, co vypadá skoro normálně, a právě tím je ještě děsivější.
Na první pohled jde o jednoduchou legendu. Údajné děti nebo dospívající s bledou tváří, podivně klidným chováním a zcela černýma očima se objevují večer nebo v noci. Mají prosit o svezení, o možnost zavolat si, případně chtějí pustit dovnitř do domu nebo auta. V příbězích se opakuje jedna věc. Lidé popisují silný, okamžitý neklid a pocit, že před nimi nestojí obyčejné dítě. Právě tahle kombinace z nich udělala jednu z nejznámějších moderních urban legend posledních desetiletí.
Kdo jsou černooké děti a odkud pochází
Podoba legendy je dnes poměrně ustálená. Černooké děti bývají popisované jako chlapci nebo dívky ve věku zhruba od šesti do šestnácti let. Mívají velmi bledou pleť, působí nepřirozeně klidně, mluví monotónně a jejich oči nemají viditelné bělmo ani duhovku. Jsou celé černé. V některých verzích mají staromódní oblečení, jindy vypadají úplně obyčejně. Téměř vždy ale působí dojmem, že něco nesedí.
Důležité je, že legenda sama nikdy nenabídla jednotné vysvětlení. Někdo v nich vidí démonické bytosti, jiný mimozemšťany, duchy nebo cosi, co se jen vydává za děti. To je pro podobné příběhy typické. Nejasnost je jejich síla, protože si do ní každý snadno promítne vlastní obavy.
Přestože se kolem tématu často vytváří dojem dávné a neurčité tradice, dostupné informace ukazují spíš na poměrně konkrétní moderní začátek. Za původní bod šíření bývá označován příběh texaského novináře Briana Bethela, který v druhé polovině 90. let popsal zvláštní setkání v Abilene v Texasu. Podle jeho vyprávění k němu večer přišli dva chlapci a chtěli odvézt. Až během rozhovoru si měl všimnout jejich úplně černých očí a dostavit se měl silný instinktivní strach.
Právě odtud se motiv začal šířit dál v e mailových konferencích, diskusních skupinách a později na webech věnovaných paranormálním jevům. Řada přehledů uvádí rok 1996, některé starší internetové souhrny mluví o zveřejnění v roce 1998. Podstatné ale je, že nejde o prastarou lidovou pověst předávanou po generace, nýbrž o legendu, která vznikla v éře digitální komunikace a právě díky ní nabrala sílu.
Manželský pár na setkání nezapomene
Jedno chladné podzimní odpoledne se u jejich domu ozvalo tiché zaklepání. Starší manželé žili sami, společnost jim dělaly jen jejich kočky. Když otevřeli, stáli přede dveřmi tři děti, dva chlapci a malá dívka. Působily zvláštně klidně a bez větších emocí požádaly, jestli by mohly chvíli zůstat uvnitř, než pro ně přijedou rodiče. Dvojice si nejprve nebyla jistá, ale nakonec je pustila dál.
Hned od prvních vteřin bylo něco špatně. Děti se jim nedívaly do očí, skoro nemluvily a v místnosti panovalo nepříjemné ticho. Jejich kočky reagovaly okamžitě. Začaly syčet, schovávaly se pod sedačku a byly nezvykle vyděšené. Manželé se snažili zachovat klid, a tak dětem nabídli horké kakao. Po chvíli se děti zeptaly, zda mohou na toaletu. Paní je tam odvedla a právě tehdy si všimla něčeho, co jí doslova vehnalo mráz do zad.
Jejich oči nebyly normální. Byly úplně černé. Když se rychle vrátila zpátky do obývacího pokoje, čekal ji další šok. Její manžel silně krvácel z nosu. Ve stejný okamžik v domě náhle vypadla elektřina a vše se ponořilo do tmy. Z chodby se pak ozval chladný hlas. Naši rodiče už přijeli.
Děti se bez jediného slova zvedly, vyšly ven a nechaly za sebou otevřené dveře. Žena pak ve tmě zahlédla dva muže stojící opodál. Pokusila se na ně zamávat, ale oni jen nehybně stáli. Všech pět postav pak nastoupilo do auta a beze stopy zmizelo. Tím ale všechno teprve začalo. Během následujících dnů se v domě odehrávaly další děsivé věci.
Setkání s nimi má negativní dopad
Tři ze čtyř koček záhadně zmizely a čtvrtá byla později nalezena mrtvá. Manžel navíc nepřestával krvácet z nosu. Lékařská vyšetření nakonec přinesla zdrcující zprávu. Lékaři mu odhalili velmi agresivní formu rakoviny kůže. Na legendě je zajímavé, jak nápadně se jednotlivá svědectví podobají.
Většinou se odehrávají v noci, v přechodovém prostoru mezi bezpečím a nebezpečím. Na prahu domu, u auta, na parkovišti, u okna nebo na opuštěném místě. Děti bývají samy nebo ve dvojici a téměř vždy žádají o vstup, pomoc nebo odvoz. To je motiv, který se v hororové i folklorní tradici objevuje opakovaně. Hrozba si sama nebere, ale žádá, aby byla pozvána dál .
Další společný rys je psychologický. Vyprávění často nestojí na útoku, krvi ani pronásledování. Největší roli hraje pocit. Náhlá úzkost, tlak, ochromení, dojem, že člověk musí za každou cenu odmítnout. Tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč legenda funguje tak dobře. Není přehnaně akční , ale vtíravá a civilní. A právě tím působí uvěřitelněji než monstrum z lesa nebo přízrak v bílých šatech.