Pavel Zedníček promluvil o svém důchodu. Z takové částky by nedokázal zaplatit ani nájem, natož koupit jídlo
Pavel Zedníček otevřeně o důchodu: Deset tisíc měsíčně a úleva, že vůbec přijde.
Zdroj: Nextfoto.cz
Energie, kterou má v sobě, by mu mohl závidět nejeden mladší kolega. Pavel Zedníček se i po letech na scéně nepřestává smát, hrát a žít naplno, přestože už dávno patří mezi důchodce.
Když před více než deseti lety dostal oficiálně přiznanou penzi, mnozí by čekali, že si dopřeje zasloužený klid. Jenže klid není něco, co by tento herec a bavič vyhledával. Místo lenošení si dál zkouší, točí, moderuje a vystupuje. Říká, že by ho nečinnost zničila rychleji než čas.
I po všech valorizacích mu od státu přichází částka kolem deseti tisíc korun, kterou bere s nadhledem a jistou dávkou humoru. Podle něj je to spíš symbol než příjem, ze kterého by se dalo skutečně žít.
Bez práce by nemohl žít
Zedníček dobře ví, že herecká profese nedává do důchodu žádné jistoty. V minulosti se do odvodů nepočítaly všechny honoráře, a tak ani dlouhá léta hraní v seriálech a filmech nezajistila vysokou penzi. Často proto říká, že jeho důchod by pokryl sotva základní potřeby.
Jenže pro něj je největší jistotou práce. Zkušenost s dobou, kdy během pandemie nemohl hrát, mu to potvrdila. Tehdy trávil dny u televize a brzy pochopil, že potřebuje být mezi lidmi, mít důvod ráno vstát a dělat něco, co ho těší.
Na jevišti se pohybuje s lehkostí, jako by roky neubíhaly. Nedávno oslavil šestasedmdesáté narozeniny, ale vitalitu by mu mohl závidět leckdo mladší. O formu se stará po svém. Rád si zaplave, občas vyrazí na tenis nebo golf.
Tvrdí, že i samotné divadlo je vlastně cvičení, protože herec musí být v neustálém pohybu. Když mluví o své práci, z jeho hlasu zní vděčnost, že ji stále může dělat. Neztratil ani pověstný smysl pro humor. O stáří mluví s nadhledem a říká, že člověk by si měl vybírat, co ho baví, a dělat to podle svého tempa.
Důchod je pro něj začátek života
V jeho pojetí není důchod konec, ale další kapitola života, kterou si může psát po svém. Před kamerou i na scéně působí stejně přirozeně jako dřív, a publikum mu to vrací potleskem i zájmem o jeho projekty.
Sám přiznává, že kdyby spoléhal jen na penzi, musel by žít velmi skromně. Právě proto nepřestává pracovat. Pravidelný příjem, který herectví přináší, mu sice nikdy nezaručí jistotu, ale dává mu pocit, že je užitečný. Jako hlavní výhodu důchodu bere pravidelnost.
Peníze totiž chodí včas, a to považuje za malý zázrak v oboru, kde se nabídky často střídají s obdobím klidu. Zedníček se nikdy netajil tím, že nerozumí lidem, kteří se na důchod těší jen proto, že už nebudou muset nic dělat. Věří, že ztráta aktivity znamená ztrátu smyslu života.
Bez své práce by nebyl člověkem
Když stojí na pódiu, cítí se na čtyřicet. Říká, že práce je pro něj nejúčinnější terapií a elixírem vitality. V jeho životě má stejnou váhu jako rodina nebo zdraví. Herec, kterému přátelé i fanoušci říkají Čmaňa, má za sebou desítky filmových a divadelních rolí, ale s kariérou končit nehodlá. Vtipkuje, že skončí jedině tehdy, až mu dojdou scény, ne síly.
V každém rozhovoru působí tak, že má ze své práce pořád upřímnou radost. A to i přesto, že finančně se z jeho důchodu žádné pohodlí koupit nedá. K přezdívce, která ho provází už od studií, se pojí historka z brněnské JAMU. Když tehdy zkoušel s Miroslavem Donutilem a Bolkem Polívkou, právě Polívka prý začal říkat „Čmaňo, pojď sem“.
Ostatní se divili, komu to vlastně volá, a Polívka s úsměvem odpověděl, že mu Zedníček připomíná herečku Ivu Janžurovou. Z přezdívky, která tehdy vznikla jen tak mezi řečí, se stalo označení, které ho provází celou kariéru i životem.