Tato evropská vesnice se potápí a do pár měsíců zmizí z mapy. Místní mluví o katastrofě, turisté jen žasnou
Katastrofa v srdci Evropy: vesnice se potápí každým dnem, obyvatelé prchají a turisté nevěří vlastním očím.
Zdroj: Shutterstock
Uprostřed hor, kde se ticho mísí s kovovou vůní vody, ční ze rzi a kalu poslední zbytek života – věž kostela, která odmítla zmizet. Kolem ní se rozprostírá svět bez zvuků, bez lidí, jen s připomínkou toho, co se stane, když člověk přestane vnímat hranice. Místo, které děsí i fascinuje, a které dokazuje, že i zapomenuté vesnice mohou vyprávět příběhy, na které by se nemělo zapomenout.
V odlehlém údolí rumunských Karpat vystupuje z rudé hladiny toxické laguny jediný důkaz o tom, že zde kdysi žili lidé. Věž kostela z 18. století. Vesnice Geamăna se stala obětí komunistického režimu a později ekologické katastrofy, která vytvořila jednu z nejznámějších toxických lagun v Evropě.
Dnes toto místo slouží jako varovný příklad toho, jak politické rozhodnutí může vést k nevratným environmentálním škodám. V roce 1977 rumunští komunisté nařídili vystěhování celé vesnice kvůli plánované těžbě mědi v nedalekém dole Roșia Poieni.
Ekologická katastrofa a likvidace vesnice
Stovky obyvatel musely opustit své domovy a pole, která jejich rodiny obdělávaly po generace. Místo, kde kdysi stály domy a kostel, se postupně proměnilo v úložiště toxického odpadu z jednoho z největších dolů na měď v Evropě. Krvavě červená barva laguny pochází z vysoké koncentrace těžkých kovů a chemikálií, které každodenně znečišťují půdu i spodní vody.
Vědecké studie potvrzují přítomnost mědi, zinku a dalších nebezpečných látek v koncentracích daleko přesahujících bezpečné limity. Zatímco rumunská vláda slibuje řešení této ekologické bomby, odborníci varují před možností rozšíření kontaminace do okolních oblastí.
Geamăna stála v údolí Transylvánských hor více než 40 let. Komunistický režim rozhodl o vystěhování obyvatel kvůli plánované těžbě mědi. Nedaleký povrchový důl Roșia Poieni začal vypouštět toxické odpady do údolí. Dnes je tento důl druhým největším měděným dolem v Evropě s produkcí 11 tisíc tun ročně.
Toxické sloučeniny mědi postupně zaplavily celou vesnici. Bahno obsahuje nebezpečné kovy a chemikálie z těžby. Většina obyvatel musela odejít. Ti, kteří zůstali, žijí v jedovatém prostředí téměř bez základní infrastruktury.
Význam věže kostela jako symbolu
Věž kostela z 18. století je posledním viditelným znakem života v Geamăně. Čtyřhranná věž vystupuje z bahnité červené hmoty jako němý svědek zmizelé komunity. Kostel slouží jako jediný důkaz lidské přítomnosti v krajině změněné těžbou. Bez této stavby by údolí vypadalo jako neobydlená pustina.
Věž se postupně propadá hlouběji do toxické laguny. Odborníci odhadují, že během několika let zmizí úplně pod hladinou. Symbol představuje ztrátu domova pro stovky rodin. Připomíná násilné vystěhování a ekologickou destrukci komunistické éry.
Laguna má charakteristickou krvavě červenou barvu způsobenou sloučeninami mědi a dalšími kovy. Hladina neustále stoupá kvůli pokračující těžbě. Toxické bahno zabíjeje veškerý život v okolí. Stromy odumírají a půda zůstává neplodná na dlouhá léta.
Důl Roșia Poieni stále funguje a produkuje další odpady. Množství toxických látek v laguně tak každým rokem roste. Kontaminace ohrožuje podzemní vody a okolní ekosystémy. Jedovaté látky se mohou šířit do větších vzdáleností a ovlivnit zdraví lidí v širším regionu.
Dopady na přírodu a lidi jsou ničivé
Toxické látky z laguny pronikají do spodních vod a zamořují okolní půdu. Těžké kovy jako měď a zinek zůstávají v prostředí desítky let. Místní ekosystém je prakticky mrtvý. Žádné rostliny ani zvířata nemohou v této oblasti přežít.
Zdravotní rizika pro okolní obyvatele zahrnují:
- Onemocnění dýchacích cest
- Kožní problémy
- Kontaminace pitné vody
Obnova takto poškozené krajiny může trvat 50 až 100 let. Náklady na sanaci často převyšují původní zisky z těžby. Klimatické změny podobné problémy zhoršují. Extrémní počasí může způsobit prasknutí hrází a únik toxických látek do řek.
Vesnice Geamăna zmizela pod toxickou vodou během několika let. Stovky rodin ztratily domovy a musely se přestěhovat. Jen vrchol kostela připomíná, že zde kdysi žili lidé. Hřbitovy a rodinné domy jsou pohřbeny pod jedovatou hmotou.
Starší obyvatelé si pamatují, jak vypadala vesnice před katastrofou. Vyprávějí o zahradách, polích a čistých potocích. Mladší generace už toto místo nezná jinak než jako toxickou lagunu. Historie komunity se vytrácí spolu se svědky.