Jakmile vešel do dveří, ztichla celá místnost. Tenhle herec měl za socialismu moc, o jaké se jiným nesnilo
Jeho příchod vzbuzoval strach i obdiv. Za socialismu se před ním třásli i ti, co si mysleli, že jsou nedotknutelní.
Zdroj: Wikimedia Commons
Když se objevil ve dveřích, ztichla místnost. Ne z povinnosti, ale z úcty. Tak působil muž, který spojoval umění s morálkou a dokázal, že charisma je někdy silnější než slova.
Rudolf Hrušínský patří k těm jménům, která se v českém filmu a divadle vyslovují s respektem. Byl hercem, který nepotřeboval přehnané gesto ani patetickou dikci. Stačil pohled, drobný pohyb, krátká pauza a postava na plátně ožila s takovou přirozeností, až se zdálo, že hraje sám sebe.
Za život vytvořil více než dvě stě filmových a přes sto dvacet divadelních rolí, z nichž se mnohé staly součástí kulturní paměti národa. Jeho kolegové vzpomínali, že za zdánlivou lehkostí se skrývala preciznost a nekompromisní příprava.
Herec, který dokázal na plátně nemožné
Každou roli promýšlel do posledního detailu, a přesto působil přirozeně, jako by se na scéně jen zastavil na kus řeči. Jeho důstojnost a smysl pro humor mu přinesly obdiv i v době, kdy být uznávaným umělcem znamenalo víc než jen talent – znamenalo to obstát i lidsky.
V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, čímž veřejně vyjádřil nesouhlas s okupací Československa. Tento čin měl vážné následky. Na osm let byl vyloučen z filmu i divadla, ale svůj podpis nikdy neodvolal. Zůstal věrný svému přesvědčení, a právě to z něj udělalo symbol osobní statečnosti.
Po roce 1989 zasedl ve Federálním shromáždění za Občanské fórum, kde chtěl pomáhat obnovit hodnoty, které kdysi bránil. Jeho odkaz dnes nesou i jeho synové Rudolf Hrušínský mladší a Jan Hrušínský, kteří pokračují v rodinné tradici. Hrušínský však nebyl jediný, kdo měl v české kultuře podobný respekt.
V každé generaci se objevují osobnosti, které dokážou spojit profesionalitu s lidskostí. Mezi takové patřili Jiří Bartoška, Josef Abrhám, Jiří Sovák, Josef Somr nebo Josef Kemr. Každý z nich přinesl na scénu jiný pohled na herectví, jinou energii i zkušenost, a přesto je spojovalo totéž – úcta kolegů i diváků, kterou si nelze vynutit, jen zasloužit.
Mezi tvůrci, kteří formovali československý film z druhé strany kamery, měl výjimečné postavení Otakar Vávra. Natočil přes sedmdesát filmů a spolupracoval s několika generacemi herců. Jeho díla byla známá důrazem na historické souvislosti a velkolepou výpravu. Vávra dokázal spojit epický rozměr s precizní režií, což mu přineslo uznání doma i v zahraničí.
Pokud vešel do dveří, bylo naprosté ticho
Jeho filmy se promítaly na mezinárodních festivalech a získávaly ocenění, včetně Českého lva za celoživotní přínos i Medaile Za zásluhy. Neméně výraznou stopu zanechal i jako pedagog. Na pražské FAMU vychoval generaci režisérů, kteří později tvořili jádro české nové vlny. Mezi jeho studenty patřili Věra Chytilová, Jiří Menzel či Miloš Forman.
Vávrovy metody a nároky formovaly jejich přístup k filmu a zanechaly v nich přesvědčení, že umění musí mít přesah i odpovědnost. Jiný druh autority měl Jiří Krejčík. Režisér, o němž se říkalo, že jeho příchod na plac vyvolal napjaté ticho. Byl temperamentní, neústupný a vyžadoval stoprocentní výkon od každého, kdo s ním spolupracoval.
O jeho povaze kolovaly legendy – někteří tvrdili, že na herce křičel, jiní, že dokonce rozdával facky. Ať už to bylo jakkoli, respekt si získal všichni, kteří ho poznali. Krejčík měl neobyčejný cit pro detail, humor i dramatickou zkratku. Jeho filmy, často postavené na ostrých kontrastech mezi komikou a vážností, zůstaly nezaměnitelné. Stejně jako jeho schopnost říkat věci přímo, bez obalu. I když se kvůli svým postojům ocitl na čas mimo hlavní proud, nikdy se nevzdal.
Byl režisérem, který se nebál hájit svůj názor, a právě to mu přineslo úctu, která přetrvala i po jeho smrti. Mimochodem, to on si zahrál nenasytného Karla ve Slavnostech sněženek – postavu, kterou diváci dodnes citují jako důkaz, že opravdový umělec dokáže být nezapomenutelný, i když na chvíli vystoupí zpoza kamery.