Pomlouvaly mě při manikúře a myslely, že nerozumím. Když jsem na ně spustila vietnamsky, okamžitě zmlkly
Pomluvy u manikúry se jim vymstily. Když jsem spustila vietnamsky, tváře jim zbledly.
Zdroj: Shutterstock
Šla jsem si jen odpočinout a dopřát si trochu péče o sebe. Místo toho jsem se stala terčem posměšků, které by mi jinak zůstaly utajené. Jenže ony netušily, že jejich řeči rozumím do posledního slova.
K návštěvě salonu jsem se dlouho odhodlávala. Už při předchozích návštěvách mi vadilo, že se pracovnice mezi sebou neustále baví vietnamsky, zatímco klientky kolem sedí v tichu a nevědí, zda je řeč o nich. Ten pocit odcizení mi byl nepříjemný, ale tentokrát jsem si řekla, že se nenechám rušit a užiju si chvíli klidu.
Jenže sotva jsem usedla do křesla, začalo to nanovo. Šeptání, smích, pobavené pohledy. Člověk nemusí znát jazyk, aby mu došlo, že nejsem zrovna chválena. Jenže o to horší je zjištění, že se k vám nechovají hezky, protože moc dobře víte, co říkají. A to někteří od běžné Češky skutečně nečekají, protože vietnamština není vůbec jednoduchý jazyk a naučit se ho není lehké.
Zaslechla jsem víc, než by chtěly
Já ho umím díky své práci, ale nikdy by mě nenapadlo, že ho ještě někdy využiju. A už vůbec ne v Česku. Jak jsem ale pochopila, vyplatí se znát alespoň základní fráze méně běžných jazyků.
Tentokrát jsem ale nebyla jen bezmocnou zákaznicí, která se musí smířit s tím, že si o ní někdo něco povídá. Nejdřív jsem poslouchala mlčky. Jedna z nich komentovala můj vzhled, druhá se smála, že mám prý ruce jako dělnice. Zprvu mě to bodalo, pak už jsem se jen dusila vzteky. Sedět tam a neříct nic by znamenalo nechat si dál šlapat po důstojnosti.
V ten moment jsem se rozhodla. Zvedla jsem hlavu, podívala se jim přímo do očí a plynulou vietnamštinou jim oznámila, že všemu rozumím a jejich chování je neslušné. V tu chvíli ztuhly. Najednou bylo po smíchu a v salonu zavládlo naprosté ticho.
Nejde jen o mě, ale o každého zákazníka
Jedna z nich jen tiše zašeptala omluvu, druhá se začala tvářit, že vlastně nic neřekla. Ještě před chvílí sebevědomé a pobavené ženy se na mě dívaly s rozpaky, skoro až s úctou. Celý zbytek procedury proběhl v tichu a bez jediného slova navíc.
Od té chvíle jsem si uvědomila, jak nepříjemně se musí cítit i ostatní zákaznice, které vietnamsky nerozumí a netuší, jestli se jich řeči náhodou netýkají. Nejde jen o to, že mě pomlouvaly. Pro mě je to důkaz, že by se v práci s lidmi mělo mluvit otevřeně a s respektem.
Když se měly možnost podívat na mě ne jako na „cizí zákaznici“, ale jako na ženu, která chápe jejich řeč i myšlenky, okamžitě se jejich chování změnilo. Možná to pro ně byla lekce, že úcta by měla být samozřejmostí – bez ohledu na to, jakým jazykem se mluví.
autorský text, příběh čtenářky