Zpočátku jsem si myslela, že je to milé gesto. Když jsem zjistila, proč to soused dělá, zhroutila jsem se

Helena nikdy netušila, že obyčejné gesto od souseda, který jí každý den zametal chodník, v sobě skrývá něco mnohem temnějšího. Zpočátku si jeho pozornost vysvětlovala jako zdvořilost, možná i sousedskou výpomoc. Časem si ale začala všímat, že se jeho chování mění. Neustále byl někde poblíž, zdravil ji až příliš srdečně a občas zůstával stát před jejím domem, i když neměl důvod. Když jednoho dne zjistila pravý důvod, proč se o ni tak zajímal, svět se jí převrátil vzhůru nohama.

Zpočátku ji to potěšilo. Každé ráno, když otevřela dveře, byl chodník před jejím domem čistý, bez jediného lístku. Souseda Josefa znala léta, bydlel o dům dál, vždy působil tiše a slušně. Občas si popovídali přes plot o počasí nebo o tom, jak roste tráva. Helena žila sama, manžel jí před pěti lety zemřel a děti se rozprchly po světě. Proto jí drobná pozornost od souseda připadala milá. Cítila se vděčná, že se o ni někdo zajímá, že na ni nezapomněl.

Jenže časem si všimla, že Josef chodí kolem jejího domu čím dál častěji. Nejen ráno, ale i večer, někdy i v době, kdy by dávno měl být doma. Všimla si, že se občas zastaví u její branky a dlouho se dívá směrem k oknům. Když na něj zavolala, tvářil se, že jen kontroluje počasí. Bylo jí to zvláštní, ale nechtěla dělat ukvapené závěry. Věřila, že má jen dobré úmysly, tak jako dřív.

Podivné náhody a pocit, že ji někdo sleduje

Všechno se změnilo, když začala nacházet věci, které nepatřily jí. Na lavičce před domem se objevila hrníček s kávou, jednou dokonce i noviny s poznámkou napsanou rukou. Písmo poznala – bylo Josefovo. Zprvu ji to spíš pobavilo, brala to jako pozornost. Jenže pak se začaly dít věci, které už tak nevinné nebyly. Někdo jí v noci přesunul květináče, jednou našla otevřené dveře od kůlny, přestože si byla jistá, že je zamkla.

Začala mít divný pocit, že není sama. Večer zatahovala závěsy, bála se vyjít ven. Jednou v noci zahlédla záblesk baterky na zahradě, ale když vyběhla ven, nikdo tam nebyl. Druhý den se Josef tvářil, jako by se nic nestalo. Mluvil s ní klidně, ale jeho oči se na ni upíraly tak zvláštním způsobem, že ji mrazilo.

Nečekané odhalení, které změnilo vše

Rozhodla se proto nainstalovat malou bezpečnostní kameru. Nechtěla nikoho obviňovat, jen si potvrdit, že se jí to nezdá. Když si po několika dnech pustila záznam, zůstala stát jako přimražená. Na videu byl Josef. Každou noc chodil k jejímu domu, někdy stál u okna i deset minut, díval se dovnitř a několikrát dokonce otevřel branku a něco položil na práh. Byla to ta stejná káva, kterou pak ráno nacházela.

Helena nedokázala uvěřit, že muž, kterému důvěřovala, se k ní takto choval. Záznam ukázala svému synovi, který okamžitě kontaktoval policii. Josef se při výslechu zhroutil. Přiznal, že byl do Heleny dlouhé měsíce zamilovaný. Tvrdil, že ji nikdy nechtěl vyděsit, jen chtěl být „blízko“.

Konec sousedské důvěry

Helena po všem, co se stalo, musela vyhledat odbornou pomoc. Dlouho se nemohla zbavit strachu z toho, že ji někdo sleduje. Každý zvuk za oknem ji vyděsil. Josef se po policejním zásahu odstěhoval, ale klid se k ní nevrátil. V noci se budila s pocitem, že někdo stojí u dveří.

Dnes už se směje jen s hořkostí, když slyší, jak lidé říkají, že „sousedé jsou jako rodina“. Pro ni tohle slovo ztratilo význam. I obyčejná věc, jako zametený chodník, se může stát začátkem noční můry, která člověka připraví o pocit bezpečí i důvěru v lidi kolem.