První dny ve škole se změnily v naprosté drama. Nečekala jsem, kdo bude můj třídní učitel
První dny školy mě dostaly na kolena. Nečekala jsem, že právě on bude stát před tabulí jako učitel.
Zdroj: Shutterstock
Když jsem šla poprvé po prázdninách do nové školy, měla jsem v sobě směs strachu a očekávání. Jenže to, co se stalo, bych si nevymyslela ani v nejdivočejším snu.
Nikdy bych si nemyslela, že začátek školního roku může otřást mým životem takovým způsobem. Obvykle to bývá stejné. První zvonění, šum v lavicích, nervózní seznamování a očekávání, co přinesou další měsíce. Jenže tentokrát se všechno zvrtlo. A já jsem se ocitla v příběhu, který bych si před pár týdny nedokázala ani představit.
První den jsem šla do školy s pocitem, že mě čeká něco nového, ale nijak zvláštního. Měla jsem v hlavě spíš to, jak zapůsobím na spolužáky, jestli si najdu nové kamarády a jak zvládnu nápor učiva. O třídním učiteli jsem přemýšlela jen okrajově. Vždyť je to jen někdo, kdo nás povede, rozdá rozvrh a čas od času napomene. Myslela jsem, že je to rutinní role, která vlastně tolik nezasahuje do osobního života.
Můj třídní učitel byl jako z hororu
Jenže hned, když se dveře otevřely a do třídy vešel náš nový třídní, ztuhla jsem. Přede mnou stál člověk, kterého jsem znala z úplně jiného prostředí. Někdo, koho bych tady opravdu nečekala. A najednou mi bylo jasné, že nic nebude stejné. Byl to muž, který ještě před pár měsíci sehrál zásadní roli v mém osobním životě.
Vlastně bych řekla, že se stal součástí příběhu, který se snažím co nejrychleji zapomenout. Viděla jsem ho naposledy v situaci, kdy se ve mně všechno lámalo. A teď měl vést mou třídu, být u každého mého dne, sledovat mě, oslovovat jménem, udělovat známky. Najednou mi došlo, že únik neexistuje. Vše, co jsem si myslela, že jsem nechala za sebou, se mi vrátilo v plné síle.
Přepadla mě panika, ale musela jsem sedět a tvářit se, že je to jen běžný školní den. Nikdo z mých spolužáků nic netušil. Pro ně to byl prostě nový učitel, který se představil, řekl pár úvodních vět a začal rozdělovat papíry. Jen já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek.
Nevěděla jsem, zda to znovu zvládnu
Další dny byly ještě horší. Vždy, když mě oslovil, když se na mě podíval, vybavila se mi minulost, kterou jsem chtěla vytěsnit. Věci, které se staly, a city, které jsem pohřbila. Teď to všechno znovu ožívalo v prostoru, kde jsem měla mít klid na studium. Místo toho jsem odcházela domů s pocitem, že se každou chvíli rozpadnu.
Snažila jsem se to nikomu neříct. Nechtěla jsem vysvětlovat, proč mě každý jeho pohled znervózňuje. Vypadalo by to divně, a možná by mi ani nikdo nevěřil. Jenže skrývat to bylo čím dál těžší. Tělo prozrazovalo všechno – třesoucí se ruce, vyhýbání se očím, vyčerpaný výraz. Spolužáci si toho začali všímat, ptali se, jestli jsem v pořádku. Já ale jen mávla rukou a předstírala, že jde o stres z nové školy.
Uvnitř jsem ale cítila, že tohle drama nemá jednoduché řešení. Každé ráno jsem přemýšlela, jestli tam vůbec dokážu jít. Věděla jsem, že pokud uteču, bude to znamenat selhání. Že budu muset vysvětlovat rodině, proč jsem školu vzdala, proč nedokážu vydržet ani první měsíc. A tak jsem se přemlouvala, oblékala uniformu, nasazovala masku a znovu usedala do lavice.
Čas byl nekonečný, nezvládla jsem to
Čas se vlekl. Každá hodina, každý okamžik strávený v jeho blízkosti byl jako zkouška. Test toho, jak moc dokážu vydržet. Ale zároveň jsem si začínala uvědomovat něco jiného. Možná právě tahle situace mi měla ukázat, že už nejsem ta samá osoba, která kdysi stála před rozhodnutími, jež mě tolik poznamenala. Že teď mám šanci postavit se tomu čelem a dokázat sama sobě, že už nejsem ta slabá dívka z minulosti.
Přesto to bolelo. Bolelo slyšet jeho hlas, vidět jeho úsměv, který kdysi znamenal něco úplně jiného. Bolelo cítit, že minulost se mi vrátila přímo do cesty a že se jí nemůžu vyhnout. Ale právě tahle bolest mě začala měnit. Naučila mě sedět rovně, dívat se před sebe, neuhýbat. A i když mě to stálo spoustu sil, věděla jsem, že jedině tak můžu přežít.
První dny školy se změnily v drama, které jsem nečekala. Ale možná to nebyla náhoda. Možná to byla lekce, která mě měla donutit vyrůst. Přestat utíkat, přestat se schovávat, začít si stát za sebou. A i když to znamenalo den co den procházet ohněm, věděla jsem, že jednou přijde chvíle, kdy se otočím zpátky a pochopím, že právě tady se začala psát nová kapitola mého života.
autorský text, příběh čtenářky