„Mám rakovinu slinivky.“ Mirek Topolánek veřejně promluvil o diagnóze, která děsí Česko
Nečekané přiznání Mirka Topolánka: O vážné nemoci mluví klidně, ale bez iluzí.
Zdroj: Nextfoto.cz
Otevřít veřejně tak osobní téma chce kus odvahy. On to ale neudělal kvůli sobě, spíš proto, aby se přestalo mlčet tam, kde ticho zabíjí rychleji než nemoc samotná. Jak ale bývalý politik prozradil, ne vždy je důležité mlčet.
Mirek Topolánek vždycky působil jako muž, který si servítky nebere. I po letech mimo politiku zůstal člověkem, který říká věci napřímo, i když se ostatní raději dívají jinam. Tentokrát však nejde o státní rozpočet nebo energetickou politiku, ale o téma, které většinu lidí paralyzuje. Rakovinu slinivky.
Když o své diagnóze začal mluvit, nešlo o žádnou sebepropagaci. Spíš o snahu prolomit mlčení, které kolem této nemoci často panuje. Připomíná, že pokud člověk o svém stavu nemluví, okolí se začne připravovat na nejhorší. A on sám rozhodně nemá v plánu někomu takovou představu potvrdit.
Nebojí se mluvit o nejhorší nemoci
Lékaři mu sdělili diagnózu, kterou mnoho pacientů slyší jako rozsudek. Statistika je neúprosná. Samotná šance na delší přežití nepřesahuje patnáct procent. On ale reagoval jinak. Přijal to jako úkol, který má řešení, jen je třeba jednat.
Podstoupil složitou operaci, absolvuje chemoterapii a nese všechny její následky. Bojuje s únavou, brněním končetin i omezeními, která by jiného člověka snadno srazila na kolena. Navzdory tomu zůstává aktivní.
Pracuje, potkává se s lidmi, snaží se žít normálně. Ne proto, aby dokazoval sílu, ale protože pro něj návrat do běžného rytmu znamená způsob, jak nemoc nepustit k sobě víc, než je nutné. Věří, že i taková drobná normalita má léčivý účinek.
Vedle osobního boje začal mluvit i o systému. Všímá si, že prevence v Česku často funguje jen na papíře a že včasné odhalení podobných onemocnění bývá spíš otázkou náhody než nastavení zdravotnictví.
Podle něho je v Česku selhává prevence
Zdůrazňuje, že by pomohlo, kdyby základní vyšetření dokázali zajistit už praktičtí lékaři. Současný přístup podle něj připomíná hazard, ve kterém se o výsledku rozhoduje pozdě. Topolánek otevřeně přiznává, že měl štěstí.
Lékaři mu na nemoc přišli díky komplikacím, které ho přinutily okamžitě vyhledat pomoc. Spousta jiných takové varování nemá. Právě proto chce, aby se o problému mluvilo víc, ne až v okamžiku, kdy už není co zachraňovat. Léčbu doplňuje fyzioterapií, plaváním a pravidelným cvičením.
Není to žádná lesklá verze sebelásky z Instagramu, spíš poctivá každodenní práce s tělem, která bolí, ale pomáhá udržet hlavu nad vodou. Přiznává, že dny nejsou jednoduché, ale zároveň říká, že naději nikdy neodložil. Rozhodl se založit nadační fond, který má pomoci šířit osvětu a financovat výzkum.
Nechce z toho mít pietní projekt, ale živý nástroj, který dokáže pohnout věcmi rychleji než politická prohlášení. Přestože o svém stavu mluví klidně a bez patosu, mezi řádky je cítit, že bere každé ráno jako příležitost. Nehraje si na hrdinu, ale jasně ukazuje, že o život se dá bojovat i bez teatrálních gest.