Tchýně se v sobotu pozvala na oběd. Kdybych nebyla hloupá, nikdy bych to nedopustila
Sobota, na kterou nikdy nezapomenu. Tchýně se pozvala na oběd a já pochopila, že jsem udělala osudovou chybu.
Zdroj: Shutterstock
Jedno sobotní dopoledne, které mělo být klidné a rodinné, se změnilo v den plný napětí a skryté agrese. Kdybych tenkrát dokázala říct ne, ušetřila bych si spoustu nervů i slz.
Byla sobota ráno a já si plánovala pohodový den. Měla jsem v plánu jen obyčejný oběd s manželem a dětmi. V lednici jsem měla připravené maso, čerstvou zeleninu a chtěla jsem udělat něco jednoduchého, aby nám zbyl čas i na odpolední procházku. Všechno se zdálo klidné – až do chvíle, než mi v devět ráno přišla zpráva od tchýně.
„Tak v poledne se těšíme na oběd. Přijdeme oba.“ Nevěřila jsem vlastním očím. Nebylo tam ani otazník, žádná prosba, jen prosté oznámení. Do očí mi vhrkly slzy bezmoci, protože jsem věděla, že teď už se z toho nevykroutím. A co bylo horší, můj muž to přijal jako samozřejmost.
Tlak, který roste už od rána
Najednou jsem měla jen pár hodin na to, abych všechno připravila. Kuchyně se změnila v bojiště. Sekala jsem zeleninu, míchala polévku, pekla maso a do toho hlídala děti, které se samozřejmě začaly hádat. Hlavou mi běželo jediné: proč jsem si nedokázala prosadit vlastní názor?
Manžel mi mezitím řekl, že se jede rychle projít se synem ven, abych měla klid na vaření. Ve skutečnosti se elegantně vyhnul napjaté atmosféře a nechal mě v tom samotnou. Když odbila dvanáctá, zazvonil zvonek.
Tchýně se přiřítila dovnitř jako velitelka domácnosti. Bez pozdravu se rozhlédla po kuchyni, zhodnotila neuklizený dřez a s úšklebkem pronesla: „No, vidím, že máš práce nad hlavu.“ Posadila se ke stolu, aniž by nabídla pomoc. Její muž, můj tchán, si jen mlčky sedl a zapnul si televizi. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem služka ve vlastním domě.
Oběd, který se změnil v soudní líčení
Když jsem servírovala polévku, tchýně ji nejdřív dlouze míchala lžící a pak s kamenným výrazem řekla: „Já bych tam dala méně soli.“ O chvíli později se pustila do masa. „Suché. Děláš to moc dlouho, to je základní chyba,“ pokračovala s ledovým klidem. Každé její slovo mě bodalo jako nůž. Snažila jsem se usmívat, přikyvovat a předstírat, že mi to nevadí.
Ale uvnitř jsem vřela. Celý oběd se změnil v sérii kritických poznámek – od jídla až po to, jak máme v obýváku uspořádaný nábytek. Když jsme dojedli, děti začaly pobíhat kolem stolu. Tchýně se na ně podívala a pronášela jednu dobrou radu za druhou. „Měla bys na ně být přísnější. Ony z tebe nic nemají, jsi na ně moc měkká.“ V tu chvíli jsem už měla co dělat, abych nevyskočila a neřekla jí, že výchova našich dětí není její starost.
Jenže můj muž mlčel. Seděl vedle ní a občas přitakal. To bolelo snad ještě víc než všechny její poznámky. Po dvou hodinách, které se mi zdály nekonečné, konečně odešli. Dveře se za nimi zavřely a já si doslova vydechla. Kuchyně byla jako po výbuchu, ale to mi bylo jedno. Sedla jsem si na gauč a cítila jen prázdno.
Od té doby už je všechno jinak
V hlavě mi zněla jediná myšlenka: „Kdybych nebyla hloupá, nikdy bych to nedopustila.“ Stačilo říct, že se nám to nehodí, že si chceme sobotu užít jen sami. Ale místo toho jsem se nechala zatlačit do kouta a dovolila, aby někdo jiný určoval, co budeme dělat v našem vlastním domě.
Ten den se mi zaryl hluboko do paměti. Už nikdy nechci zažít ten pocit bezmoci, kdy se moje vlastní kuchyně stane místem, kde mě někdo ponižuje. Naučila jsem se říkat ne. A i když to občas vyvolá napětí v rodině, vím, že to stojí za to. Protože sobota má být časem pro rodinu – tu moji, ne pro někoho, kdo si myslí, že má právo poroučet.
příběh čtenářky