Tchýně mi udělala ze života peklo. Jen proto, že jsem řekla ne, jsem se stala postrachem rodiny
Byla jsem šťastná, dokud nezasáhla tchýně. Po mém odmítnutí mě čekalo peklo, jaké bych nepřála nikomu.
Zdroj: Shutterstock
Někdy člověku nezbyde než říct „ne“. Jenže ve chvíli, kdy tohle slovo vyslovíte v rodině, kde se očekává absolutní poslušnost, je zaděláno na problém. A když se u stolu rozhostí ticho, které by se dalo krájet, poznáte, že jste právě překročili neviditelnou hranici. Přesně tohle se stalo mně – a moje tchyně si z toho udělala osobní křížovou výpravu.
Na začátku jsem se snažila. Vážně. Nechtěla jsem být ta, co rozbourá vztahy, co si prosazuje svou nebo co naruší křehkou rovnováhu, kterou si partnerova rodina budovala roky. Jenže čím víc jsem ustupovala, tím víc si tchyně dovolovala. Až přišel moment, kdy jsem poprvé řekla ne.
Ne, dneska se nám to nehodí. Ne, my letos na Štědrý den zůstáváme doma. Ne, tohle si nechci vzít na sebe. Zní to banálně? Pro někoho možná. Ale pro moji tchyni to byl konec světa. Z dcery jsem se proměnila v narušitelku rodinného míru.
Tchýně se urazila kvůli banalitě
Najednou jsem slyšela, že jsem sobecká, rozvracím vztahy a že kvůli mně už není nic jako dřív. Naštěstí ne přímo do očí, ale tak, aby se to ke mně náhodou doneslo. Jak jinak. Začalo to pozvolna. Jemnými poznámkami, které by šly přejít, kdyby se neděly při každém rodinném setkání. „Některé ženy si myslí, že když si někoho vezmou, můžou všechno změnit.“
Nebo: „Za nás to bylo jiné. Všichni jsme drželi při sobě a nevymlouvali jsme se.“ A postupně přituhovalo. Došlo i na slzy, dramatické výstupy a tiché dny, kdy se se mnou nebavila vůbec. Dlouho jsem si to brala osobně. Myslela jsem, že je chyba ve mně. Že jsem snad opravdu moc přecitlivělá, když mě to tak trápí.
Jenže pak jsem začala mluvit s kamarádkami. A nestačila jsem se divit. Každá měla nějaký svůj tchynin příběh. Jedna byla ta, co vaří jinak, druhá ta, co má divnou výchovu, třetí ta, co přetáhla syna pryč od rodiny. Všechno bylo stejné. Všude jen jiná jména a jiné detaily.
Snad všechny tchýně nejsou stejné
Najednou mi došlo, že nejsem výjimka. Jen další žena, která nepadla do představy ideální snachy. A že tahle představa je často tak nerealistická, že by ji nesplnila ani Popelka s doktorátem. Co mě ale zlomilo, bylo chování partnera. Dlouho dělal mrtvého brouka.
Nechtěl se hádat, nechtěl být mezi mlýnskými kameny. A tak mlčel. Mlčel, když mě před ním jeho máma zesměšňovala. Mlčel, když mi nepozvánka na rodinnou oslavu přišla jako omyl. Mlčel, když jsem brečela, že už dál nemůžu.
Až jednou jsem se sebrala a odjela. Jen na víkend, k rodičům. Ale byl to signál. Pro něj, že to myslím vážně. A pro mě, že se nenechám dál ponižovat. Po návratu jsme si sedli a všechno si řekli. Bylo to těžké, ale potřebné. A konečně pochopil, že problém není mezi mnou a jeho matkou. Ale v tom, že on stál stranou.
Od té doby se hodně změnilo. Ne, tchyně mě nezačala milovat. Ale aspoň už ví, že její chování má své hranice. A že když něco řeknu, tak si za tím stojím. Dnes už mám větší klid. Už se nebojím říct ne. A hlavně vím, že moje hodnota se neměří podle toho, jak moc se dokážu přizpůsobit druhým.
příběh čtenářky