Sova, rybí sníh i přepsané role. Původní verze pohádky Tři oříšky pro popelku měla vypadat jinak, než známe dnes
Tři oříšky pro Popelku byly původně úplně jiné. Letní kostýmy a rybí sníh prozrazují, co se tajilo.
Zdroj: Shutterstock
Na první pohled jde o vlídnou pohádku, která se stala symbolem sváteční pohody. Za její podobou se ale skrývá řada nečekaných okolností, kompromisů i drobných paradoxů, bez nichž by známý příběh možná nikdy nevznikl.
Když se Václav Vorlíček pustil do filmové adaptace pohádky Boženy Němcové, vycházel z látky, která měla k dnešní laskavé podobě daleko. Původní předloha pracovala s motivy krutosti, násilí i děsu, objevovaly se v ní popravy, lidožrouti a tresty, které by dnešnímu dětskému divákovi zřejmě naháněly strach.
Proměnu příběhu do podoby, která se později stala jedním ze symbolů Vánoc, zajistil scénář Františka Pavlíčka. Ten však v době normalizace nesměl oficiálně pracovat, a proto byl jeho podíl na filmu kryt jménem dramaturgyně Bohumily Zelenkové.
Původně se nejednalo o slavnou pohádku
Nikdo z tehdejších tvůrců netušil, že vzniká dílo, bez něhož si dnes sváteční čas neumí představit diváci v Česku, Německu ani v dalekém Norsku. Vorlíček se ke scénáři dostal až poté, co ho podle dostupných informací odmítl Jiří Menzel. Ten dal tehdy přednost současným tématům a nechtěl pracovat s německými herci.
Právě mezinárodní obsazení však filmu nakonec pomohlo. Zlá macecha v podání Caroly Braunbock působila dokonale chladně a odtažitě, přestože herečka vyrůstala v Čechách a plynně mluvila česky. Po většinu natáčení to tajila a teprve ke konci se v maskérně rozpovídala rodným jazykem, čímž překvapila celý štáb, který netušil, že rozumí každému slovu.
Také obsazení hlavních rolí se nerodilo snadno. Vorlíček původně zvažoval Janu Preissovou, ta však byla v pokročilém stadiu těhotenství. Volba nakonec padla na Libuši Šafránkovou, tehdy devatenáctiletou herečku, která už zaujala rolí Barunky v Babičce.
Byla výbornou jezdkyní a většinu scén zvládla bez dublérky. Zaskakovala ji pouze při riskantním přeskoku stromu v lese. Kostýmy jí seděly dokonale, její pas měřil pouhých třiapadesát centimetrů. U prince se uvažovalo o několika jménech, mimo jiné o Janu Hrušínském nebo Jaroslavu Drbohlavovi, který se nakonec objevil v roli princova pobočníka.
Postavy se postupně začaly měnit
Postava samotného prince připadla Pavlu Trávníčkovi, jehož vzhled odpovídal představám tvůrců, ale kvůli výraznému brněnskému přízvuku ho v postsynchronu nahradil Petr Svojtka.
Natáčení provázely výrazné produkční obtíže. Film vznikal v koprodukci s východoněmeckou společností DEFA, která pomohla navýšit omezený rozpočet. Točení se mělo rozběhnout na jaře 1973, ale kvůli vytíženosti ateliérů Babelsberg padla volba na prosinec.
Zimní exteriéry se tak musely vytvářet uměle. V okolí zámku Moritzburg chyběl sníh, a proto byl použit materiál z rybí kostní moučky. Byl sice ekologičtější než jiné alternativy, ale velmi zapáchal. Československá část natáčení se neobešla bez improvizací.
Střechy se nejprve bílily vápnem, později však přišla tak vydatná sněhová nadílka, že se štáb nemohl dostat do plánovaných lokalit. Lidé se brodili závějemi a občerstvení v podobě horkého čaje a sladkostí rozvážel armádní transportér. Kostýmy, které navrhl Theodor Pištěk pro letní podmínky, už nešlo upravit.
Letní šaty a špatné podmínky pro natáčení
Šafránková tak natáčela v lehkých šatech při teplotách kolem minus dvaceti stupňů. Natáčení bylo náročné i pro Danu Hlaváčovou, představitelku zlé nevlastní sestry Dory. V době vzniku filmu byla těhotná a krátce po dokončení práce porodila dceru Lucii.
Během jedné z cest do Německa zažila spolu se Šafránkovou nepříjemný moment na hranicích, kde je hygienik postříkal dezinfekcí. Důvodem byla obava z šíření slintavky a kulhavky, která se tehdy objevila ve Dvoře Králové. Výraznou roli v příběhu sehrála také zvířata.
Kůň Jurášek se stal jedním z nejslavnějších filmových koní, přesto existovali hned tři. Přes hranice se tehdy živá zvířata převážet nesměla, a proto měl film jednoho Juráška v Německu a dva v Československu. Ještě složitější byla práce se sovou Rozárkou, která odmítala spolupracovat. Režisér ji musel v některých záběrech jemně pobízet klacíkem, aby se otočila správným směrem a splnila svou roli.
super.cz, csfd.cz, kniha Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila – Tři oříšky pro Popelku: Příběh legendárního filmu a jeho hrdinů