Restaurace slibovala zážitek. Po dvou hodinách čekání jim ale přinesli něco, co by nikdo nechtěl zažít
Čekali na oběd nekonečně dlouho. Když ho donesli, změnilo se to v noční můru, kterou by nikdo nechtěl.
Zdroj: Foto: Shutterstock
Byl to den, kdy jsme se rozhodli, že si uděláme radost. Po náročném týdnu plném práce, úkolů, vaření a každodenního kolotoče jsme se s partnerem spontánně shodli, že si zajdeme na večeři. Jen my dva, žádné starosti, žádné povinnosti. Vybrali jsme si útulně vypadající restauraci kousek za městem, o které jsme slyšeli pár pochval, ale sami jsme tam ještě nebyli.
Chtěli jsme zkusit něco nového. A taky si chvíli připadat jako lidé, co mají volný večer a nikam nespěchají. Už při příchodu nás zaskočilo, kolik je tam lidí. Bylo nacpáno k prasknutí, což jsme si v první chvíli vyložili jako dobré znamení. „To bude asi hodně oblíbený podnik,“ pronesl partner optimisticky a já souhlasně přikývla.
Obsluha nás s úsměvem usadila ke stolu u okna a s omluvou, že dnes mají trochu frmol, nám předala jídelní lístky. Nevadilo nám to. Byli jsme naladění na klidný večer, tak jsme si připili a začali probírat, co si dáme. Objednali jsme si poměrně jednoduchá jídla. Nic komplikovaného, žádné čtyřchodové menu, jen klasiku. On kuřecí steak s hranolkami, já zeleninový salát s lososem. Voda s citronem, nic extra.
Na jídlo jsme čekali neskutečně dlouho
A pak jsme čekali. A čekali. A dál čekali. Prvních třicet minut jsme ještě byli trpěliví. Po čtyřiceti jsme se začali ošívat a po hodině se zeptali, jak to vypadá. Číšnice nám se stále stejným úsměvem odpověděla, že kuchyň je zavalená objednávkami, ale že naše jídlo už se chystá. Vyměnili jsme si pohled, v tichosti si dolili vodu a snažili se zachovat klid.
Jenže když se čekání natáhlo na hodinu a půl, začalo být jasné, že tady něco nehraje. Okolní stoly, které přišly po nás, už jedly. Někteří i platili a odcházeli. My pořád nic. Když jsme po druhé hodině čekání opět zavolali obsluhu, tentokrát už bez úsměvu, přinesla nám omluvně košíček s pečivem „na uklidnění“ a prý že jídlo bude každou chvíli.
A pak se to stalo. Když konečně přišli s talíři, bylo to skoro komické. Můj salát vypadal, jako by ho někdo už jednou snědl a znovu poskládal. Losos byl vysušený na kost, zelenina povadlá, dresing rozteklý a celkově to mělo dál k tomu, co jsem si představovala, než je z Plzně do Paříže. Partnerovo kuře se tvářilo ještě smutněji.
Něco takového jsme ještě neviděli
Maso bylo studené, hranolky gumové, a k tomu poloprázdný talíř, který působil dojmem, že kuchař buď odešel během přípravy domů, nebo prostě jen ztratil motivaci. A ten moment, kdy jsme se na sebe s partnerem podívali, byl k nezaplacení. Mlčky jsme seděli, přemýšleli, jestli má cenu to jíst, jestli se máme hádat, nebo se prostě zvednout a odejít.
Byli jsme hladoví, frustrovaní, zklamaní. Z večera, na který jsme se těšili, z místa, které mělo být příjemným zážitkem. Nakonec jsme talíře nechali téměř nedotčené. Přišla číšnice, omluvila se, a nabídla nám slevu. Byli jsme tak otupělí, že jsme to přijali bez větších protestů. Zaplatili jsme, odešli, a po cestě domů se stavili na benzince. Dvě bagety, dva džusy a ticho v autě, které mluvilo za vše.
Možná to zní jako banalita. Vždyť je to jen jedno pokažené jídlo. Ale ve skutečnosti to bylo něco víc. Čekáte, těšíte se, plánujete, a pak dostanete facku od reality. Nešlo jen o to, že jsme se nenajedli. Šlo o celkový dojem, o to, že i když jsme se snažili chápat, být trpěliví, nakonec jsme stejně odešli s pocitem, že jsme někomu byli úplně ukradení.
Čekání, které za to nestojí
A to je asi to nejhorší. Ten pocit, že zákazník je jen další číslo na účtence. Že dvě hodiny vašeho času nemají hodnotu. Že když je plno, tak prostě smůla. A že když se to nepovede, tak sorry, tak příště snad líp.
Jenže my už žádné příště nechceme. Protože důvěra je křehká věc. A když se jednou rozpadne na kusy, ani sleva na vysušeného lososa ji neslepí zpátky.
Ten večer jsme si přáli jediné – ať jsme radši zůstali doma a objednali pizzu. Možná by nepřišla hned, ale aspoň bychom věděli, že nepřijde studená, smutná a s pachutí zklamání.
příběh čtenářky redakce