Krásná herečka ze seriálu Vyprávěj se musela vzdát rodného jazyka. Teď jí nerozumí ani vlastní rodina
Kdysi ji milovali diváci z Vyprávěj. Dnes mluví cizí řečí a rodina ji prý přestává poznávat.
Zdroj: Nextfoto.cz
Její hlas zní dnes jinak, než kdysi. Dřív ji prozrazoval rodný kraj, teď mluví jazykem, který si musela osvojit, aby mohla naplno dělat to, co miluje. A právě to z ní udělalo jiného člověka, než bývala.
Herečka Andrea Růžičková, kterou si diváci pamatují především jako Evu Dvořákovou ze seriálu Vyprávěj, se v Česku po letech cítí jako doma. Přestože pochází z východního Slovenska, její čeština dnes zní naprosto přirozeně. Nebylo to však samozřejmé. Když do země přijela, střet dvou jazyků pro ni znamenal každodenní boj.
Při natáčení si uvědomila, že pokud chce být v rolích přesná a věrohodná, musí češtinu zvládnout do posledního detailu. Sama říká, že ji zpočátku unavovalo přepínání mezi dvěma řečmi, a proto se rozhodla mluvit česky i v běžném životě. Díky tomu se jazyk stal její druhou přirozeností.
Rodný jazyk přesunula na druhou kolej
S přechodem na nový jazyk se pojila i změna temperamentu. Andrea se netají tím, že kdysi bývala výraznější, plná gest a emocí. Život v Česku ji však naučil větší klid a sebekontrolu. Jak říká, naučila se krotit vlastní impulzivitu, a to nejen v projevu, ale i v jednání. Dnes se prý chová jinak než dřív, ruce nechává většinou klidně u těla a mluví pomaleji.
Sama přiznává, že její slovenský přízvuk se ozývá už jen v okamžicích silného rozrušení nebo únavy, kdy se přestává hlídat. Tehdy se v ní na chvíli probudí staré já a jazyk dětství. Přestože ji mnozí stále vnímají jako Slovenku, sama má pocit, že žije mezi dvěma světy.
Lásku našla v Čechách, kde se provdala za hudebníka a výtvarníka Mikoláše Růžičku. Společně vychovávají dva syny a jejich manželství působí klidně a vyrovnaně. Andrea říká, že se s manželem málokdy hádají, protože ani jeden k tomu nemá potřebu.
Tvrdí, že Mikolášovi se líbí její přirozenost a životní energie, které v ní od začátku viděl. Prý si vždy představoval, že si vezme cizinku, jen netušil, že místo temperamentní Španělky potká ženu z východního Slovenska. Dnes se oba smějí tomu, jak osud splnil jeho přání po svém.
Rodina se musela jejímu zvyku přizpůsobit
Herečka s úsměvem připouští, že ji manželův klid pomáhá vyvažovat, zatímco on oceňuje její spontánnost. Vzájemně se doplňují, a i když se jejich kultury liší, našli společný rytmus. Andrea říká, že v českém prostředí našla nový domov a že právě tato zkušenost ji naučila lépe rozumět lidem kolem sebe.
Když se ohlédne zpět, připouští, že rozhodnutí přejít na češtinu bylo klíčové. Bez toho by se prý nemohla profesně posunout dál. Zpočátku si psala poznámky, sledovala, jak mluví ostatní, a každý den trénovala výslovnost. Dnes už o svých začátcích mluví s nadhledem. Uvědomuje si, že zvládnout nový jazyk znamená přijmout i část nové identity. A i když se někdy v soukromí vrací k rodné řeči, už ji používá spíš výjimečně.
S nadsázkou dodává, že rozhodně nechtěla znít jako politik, jehož čeština bývá terčem vtipů. V tom má jasno. Nešlo jí o dokonalost, ale o respekt k práci, kterou dělá. Každá role, každá věta pronesená před kamerou pro ni představovala výzvu i důkaz, že i cizinec se může stát součástí jiného jazyka, když se nebojí ztratit kousek sebe, aby našel něco nového.