Anička Slováčková měla domov po svém. Podkrovní byt plný barev i chalupu, kam jezdila vypnout
Anička Slováčková si domov zařídila po svém. Útočiště našla v barevném bytě i na chalupě daleko od ruchu.
Zdroj: Nextfoto.cz
Bydlení Anny Julie Slováčkové mělo dvě tváře. Městský podkrovní byt blízko rodiny a chalupu v Českém ráji, kam se vracela za klidem, přírodou a obyčejným tichem.
Domov pro ni nebyl jen adresa. Anna Julie Slováčková si splnila sen o vlastním podkrovním bytě v Praze, zároveň ale měla i druhé místo, které pro ni znamenalo klid, zpomalení a návrat k přírodě. Právě kombinace městského mezonetu a chalupy v Českém ráji dobře ukazuje, jaký typ zázemí jí byl blízký. Ne okázalost, ale osobitost, pohodlí a pocit, že je člověk opravdu doma.
Podle dostupných informací si vlastní bydlení pořídila už ve velmi mladém věku. Šlo o dvoupatrový podkrovní byt v Praze, navíc nedaleko domu rodičů, takže měla rodinu doslova na dosah ruky. To je detail, který v jejím případě dává smysl. Přestože působila samostatně a šla si svou cestou, blízké vztahy pro ni byly důležité a možnost mít soukromí i rodinné zázemí v rozumné vzdálenosti byla zjevně ideální kombinací.
Byt, který nepůsobil jako katalog
Na jejím pražském bytě bylo zajímavé hlavně to, že nepůsobil sterilně ani prvoplánově luxusně. Naopak o něm opakovaně mluvila jako o prostoru, který odrážel její povahu, vkus i radost z barev a detailů. Podkrovní bydlení samo o sobě mívá specifickou atmosféru a v tomto případě ji ještě podtrhovalo osobité zařízení. Nešlo o interiér, který by se snažil zavděčit každému.
Spíš o místo, kde bylo poznat, že si ho majitelka ladila podle sebe. Nejčastěji se v souvislosti s bytem zmiňovala kuchyně. Právě ta měla být jedním z nejvýraznějších míst celého interiéru. Objevují se popisy inspirované středomořskou a jižanskou estetikou, mluvilo se i o výrazných kachličkách a barevnějším pojetí, které prostor odlišovalo od běžného městského standardu.
Není to úplně překvapivé. Anička Slováčková se netajila tím, že má ráda vaření, objevování nových chutí a receptů, takže kuchyně pro ni zjevně nebyla jen praktickým koutem, ale skutečným centrem domácnosti.
Právě to je na podobném bydlení možná nejzajímavější. Nevypovídá jen o rozloze, ceně nebo adrese, ale i o životním rytmu svého majitele. U Aničky Slováčkové bylo zřejmé, že si domov tvořila tak, aby se v něm dalo nejen odpočívat, ale i žít naplno. Vařit, poslouchat hudbu, být se zvířaty, zavřít za sebou dveře a mít svůj svět.
Blízko rodině, ale po svém
Důležitý je i samotný kontext, kde se byt nacházel. Dostupné informace se shodují v tom, že byl velmi blízko rodinnému domu. V praxi to znamenalo komfort, který ocení každý, kdo chce vlastní prostor, ale zároveň nechce být od nejbližších úplně odstřižený. U veřejně známých lidí navíc podobné zázemí často funguje jako jeden z mála opravdu bezpečných bodů v běžném provozu.
Zároveň je dobré nepodlehnout časté představě, že podobné bydlení je hlavně symbolem přepychu. V jejím případě působí přesvědčivěji jiný výklad. Byt Aničky Slováčkové byl především osobní prostor, který měl atmosféru a jasný rukopis. Místo, kde se snoubila praktičnost s nápadem a kde bylo cítit, že důležitější než reprezentace je obyčejný pocit pohody.
Vedle pražského bytu měla v jejím životě zvláštní místo také chalupa v Českém ráji. Tu si rodina pořídila už v devadesátých letech a postupně se stala místem, kam se vracela za odpočinkem. Právě tam hledala klid ve chvílích, kdy bylo potřeba vypadnout z města, z práce i z okolního hluku. Už dříve mluvila o tom, že odjet na chalupu pro ni znamená jeden z nejlepších způsobů relaxu.
Český ráj navíc není jen náhodná kulisa. Je to kraj, který má silnou atmosféru sám o sobě. Skály, lesy, výhledy, staré cesty i pocit, že se čas na chvíli zpomalí. Právě do takového prostředí její představa odpočinku dobře zapadala. Z městského podkroví se tak dalo utéct do úplně jiného rytmu, bez přetvářky a bez tlaku na výkon.
Dvě různá místa, jeden jasný vkus
Když se na bydlení Anny Julie Slováčkové podíváme jako na celek, je v něm vidět zajímavý kontrast. Na jedné straně městský byt, který byl živý, osobitý a blízko každodennímu dění. Na druhé straně chalupa, která nabízela únik, ticho a kontakt s přírodou. Jedno bez druhého by možná nebylo úplné. Právě tahle dvojkolejnost působí jako velmi přirozený obraz člověka, který potřebuje jak energii města, tak možnost z něj včas zmizet.
Na podobných tématech bývá snadné sklouznout k povrchnímu obdivu. Tady to ale není potřeba. Zajímavé není jen to, kde Anička Slováčková bydlela, ale hlavně jak ten prostor odpovídal jejímu životu. Vlastní byt si pořídila mladá, zařídila ho po svém a vytvořila si místo, které mělo charakter. K tomu měla chalupu, kam se dalo odjet, když bylo potřeba na chvíli vypnout a nadechnout se.
Právě v tom je celý příběh jejího bydlení nejsilnější. Ne v cenovce ani v adrese, ale v kontrastu mezi městem a přírodou, mezi pracovním tempem a tichem, mezi samostatností a blízkostí rodiny. A možná i proto tenhle obraz působí tak srozumitelně. Málokdo by nechtěl mít jedno místo pro běžný život a druhé pro úplný klid.
Dotyk.cz, CNN Prima NEWS, iDNES.cz, autorský text