Metoděj Jílek míří mezi české hvězdy. Rodiče mu obětovali všechno, on žije jinak než většina vrstevníků
Český sport má nový příběh. Metoděj Jílek dře od dětství a rodiče mu podřídili úplně všechno.
Zdroj: Profimedia
Na led šel s jediným cílem. Vyhrát. Nakonec z toho bylo stříbro, které mu převrátí život, ale na jedné věci nic nemění. Metoděj Jílek totiž zůstává nohama pevně na zemi.
Při své olympijské premiéře na trati 5 000 metrů zajel Metoděj Jílek závod, na který se doma jen tak nezapomene. V Miláně zastavil časomíru na hodnotě 6:06,48 a dlouho seděl v čele výsledkové listiny, než ho předstihl pouze Nor Sander Eitrem, jenž svůj triumf okořenil novým olympijským rekordem.
Z českého rychlobruslení je tak najednou znovu obor, který má tvář a příběh, tentokrát v podobě devatenáctiletého kluka, jehož kariéra stojí na talentu, zarputilosti a obrovské rodinné oběti. Jílek vyrůstá ve sportovní rodině, kde soutěživost patří tak trochu k základní výbavě.
Metoděj žije klidným a přísným režimem
Otec Ondřej se mu v začátcích stal trenérem a stál za ním i ve chvílích, kdy syn o sobě pochyboval. Zatímco vrstevníci řešili, kam pojedou k moři, Jílkovi roky žádnou klasickou dovolenou neplánovali. Každá ušetřená koruna i volný víkend padaly na cesty na závody, vybavení a všechno, co bylo potřeba, aby se sen o velkém sportu nerozplynul někde na okresním stadionu.
Otec otevřeně popisuje, že rodina vsadila na jednu kartu, ale ne proto, že by si chtěla přes syna plnit vlastní ambice. Podle něj byl právě Metoděj tím, kdo odmala určoval směr, hnal se za výsledky a nesnesl představu, že by byl jen do počtu.
Mluví o tom, že syn všechno podřídil olympiádě, dokonce kvůli tomu vynechal mistrovství světa v inline bruslení v Číně, kde měl podle něj šanci na více medailí. Jílek prý nikdy nebyl typ, který by jel jen na zkušenou, na každém startu chtěl sahat po co nejlepším výsledku, nebo aspoň vědět, že pro úspěch udělal maximum.
Jeho sportovní cesta původně vedla přes hokej a florbal. Kolektivní prostředí mu ale postupně přestalo stačit, protože měl v sobě až paličatou touhu rozhodovat o výsledku sám. Prohry těžce rozdýchával a časem zjistil, že se cítí lépe v disciplínách, kde je všechno na něm. Přechod z kolečkových bruslí na led tak byl logickým krokem, zvlášť když si vysnil olympiádu, kterou inline bruslení nenabízí.
Rodiče věřili, že bude mít štěstí
Otec si dokonce už rok před hrami pořídil naslepo lístky na všechny synovy závody v Miláně, protože věřil, že se na olympiádu kvalifikuje. Mimo stadion působí Metoděj úplně jinak než jako dravec v přiléhavé kombinéze. Nedávno odmaturoval a domov bere jako svůj bezpečný přístav, kam se vrací po náročných trénincích, které by podle rodičů položily i leckterého ostříleného profíka.
Když zrovna neobkrouží další kilometry, sahá po kytaře. Hudba je pro něj způsob, jak si pročistit hlavu a na chvíli „vypnout“ stopky i tabulky s časy. Když mu zbyde chvilka, zapne počítač a zahraje si s kamarády on-line hry, přesně jako spousta dalších mladých ve stejném věku.
Sám přiznává, že na koníčky během sezony moc prostoru nemá, ale po ní si rád dopřeje pár večerů u her a smíchu s partou. Miluje hory a kytaru prý ovládá s podobnou jistotou, s jakou na ledě drtí své soupeře. Jeho slavná kolegyně Martina Sáblíková o něm mluví jako o úplně normálním klukovi, se kterým se dobře baví a který přirozeně zapadá mezi ostatní sportovce.
Snaží se jíst zdravě a do těla si pustit jen to, co mu pomáhá zvládat tréninkovou zátěž. Maminka mu dlouho připravovala krabičky s jídlem i do školy, aby měl jistotu vyváženého jídelníčku. Přesto se nemocím občas nevyhne. Už teď ale může rodina prožívat sladké potvrzení, že oběti padly na úrodnou půdu.