Na první pohled ztracená hospoda, kam se nedostanete. Ve skutečnosti zaujala i Zdeňka Pohlreicha
Nenápadná restaurace u silnice bez sjezdu. Hosté mluví o překvapení, které tam čeká každého.
Zdroj: TV Prima
Jihočeský statek přišel o hosty kvůli nové dálnici. Kdysi plná hospoda dnes bojuje o přežití, a to i s pomocí televizního Šéfa, který jí dal tvrdou, ale potřebnou lekci.
Letovský statek býval místem, kam se sjížděli lidé z širokého okolí. Vyhlášená zájezdní hospoda nabízela tradiční kuchyni, poctivá jídla a atmosféru starých časů. Jenže s výstavbou dálnice se podnik ocitl mimo hlavní trasu na Strakonice a návštěvníků prudce ubylo. Zákazníci, kteří dříve přijížděli pravidelně, teď spíše volí snazší cestu a hospodu míjejí.
Majitelka restaurace Jana Lukšanová se rozhodla situaci řešit. Do televizního pořadu o proměnách gastronomických podniků ji přihlásil její partner Ludvík Friebel. Jana zpočátku váhala, zda je to dobrý nápad, ale nakonec uznala, že bez zásahu zvenčí se hospoda jen těžko zvedne.
Restaurace se dostala do problémů
Ludvík popsal, jak se vše změnilo po období covidu. Předtím kolem statku vedla silnice, po které jezdily stovky aut, dnes kolem duní těžká technika a silničáři. Ti sice chodí na obědy, ale večer je podnik prázdný. Šéfkuchař Zdeněk, který přijel restauraci pomoci, hned po příchodu zhodnotil nabídku.
Na jídelním lístku našel přes padesát položek, mezi nimi i osm druhů řízků. Podle něj to bylo příliš. Upozornil, že místo rustikálního statku připomíná podnik spíš zmatenou směsici jídel bez jasného konceptu. Ačkoli se kuchyně snažila připravit oblíbená jídla, výsledek ho nepřesvědčil.
Kritizoval, že všechna jídla mají stejnou chuť, jsou přepražená a postrádají identitu regionu. V nabídce se objevila tortilla, argentinský steak i maso s ananasem, což mu připadalo absurdní pro podnik, který se prezentuje jako jihočeský. Podle Zdeňka by restaurace měla stavět na jednoduchosti a lokálních surovinách.
Upozornil, že hosté nechtějí hledat důvody, proč sem jet oklikou, ale chtějí mít jistotu, že se tu dobře nají. V rozhovoru s provozovateli nešetřil kritikou a připomněl Ludvíkovi, že vedení podniku nemůže stát jen na ženě. Vyčetl jim, že ztratili přehled o tom, co se kolem děje, a že cenová politika i kvalita pokulhávají.
Pohlreich měl výhrady i cenné rady
Zdůraznil, že jedinou cestou k záchraně je nabídnout poctivé jídlo, které dá hostům důvod vrátit se. Při kontrole kuchyně si všiml, že přestože mají vybavení i dostatek prostoru, chybí tu pořádek a systém. Upozornil, že chaos brzdí práci i přemýšlení, a doporučil nejen úklid, ale i celkovou úpravu zázemí.
Podle něj kuchaři zvládají množství, ale ne kvalitu. Zdeněk se zajímal i o reakce hostů, kteří do restaurace přišli během natáčení. K jeho překvapení někteří tvrdili, že jídlo není tak hrozné, což považoval za jasný signál, že podnik ztratil ambici být výjimečný.
Ani pokus o veganskou tortillu nezabral, hosté ji odmítli. V průběhu natáčení se situace vyostřila. Některým hostům docházela trpělivost kvůli dlouhému čekání, jiní sledovali, jak se personál potýká s chaosem v objednávkách. Šéf přesto zachoval chladnou hlavu a rozhodl se tým poslat na zkušenou do jiné restaurace u silnice, která prosperuje. Chtěl, aby pochopili, jak funguje úspěšný podnik, a co znamená mít jasný koncept.
Lukšanová s Friebelem zůstali po jeho odchodu v tichosti přemýšlet. Bylo jasné, že změna nebude snadná, ale oba cítili, že dostali šanci, jakou už možná nedostanou. Šéf jim slíbil, že jim pomůže, i kdyby o to sami nestáli. Zdeněk nakonec připomněl, že dobrá kuchyně nestojí na složitosti, ale na jednoduchosti a poctivém přístupu. „Jídla musí být jednoduchá jak žebřík,“ zdůraznil při odchodu a nechal tým přemýšlet, zda se dokáže zvednout z úpadku.
Ano, šéfe, autorský text, TV Prima