Nikola Hezucká poprvé promluvila o životě po smrti manžela. Pro rok 2026 má jediné zásadní přání

Začíná nový rok bez velkých plánů a slibů. Jen s tichou nadějí na klid, který by mohl zahojit bolavé srdce jí i malému synovi.

Po měsících, které jí obrátily život naruby, se Nikola stále učí žít bez muže, kterého milovala. Zároveň se každý den snaží být oporou pro malého Oliverka, jenž přišel o tatínka Patrika Hezuckého krátce před svými šestými narozeninami. Do dalšího roku proto nevstupuje s očekáváním zázraků ani velkých změn.

Spíš s opatrností a pokorou, které jí poslední období vtisklo. Otevřeně dává najevo, že už se neopírá o sliby osudu ani o prázdná ujištění, že všechno bude zase dobré. Připouští si jen velmi tichou naději na to, že by nadcházející měsíce mohly být klidnější. Právě klid je totiž tím, po čem její unavená a zraněná duše touží nejvíc.

Největší sílu ji dodává vlastní syn

Největší silou je pro ni syn, který jí zůstává po boku každý den. Jeho přítomnost ji drží nad vodou v okamžicích, kdy by jinak měla pocit, že už nemůže dál. Zároveň dává jasně najevo, že její manžel nezmizel s odchodem ze světa. Nenese si ho v sobě jen jako vzpomínku, ale jako vnitřní směr, který jí pomáhá rozhodovat se a jít dál.

Rok 2026 pro ni nemá být obdobím dokonalosti ani splněných plánů. Vidí ho spíš jako čas, kdy chce žít poctivě a pravdivě, tak, jak by si přál on. S větší laskavostí k sobě samé, s otevřenějším srdcem a s menším strachem z toho, co přinese další den.

Přiznává, že bolest ze ztráty nezmizela a možná ani nezmizí, přesto se nechce vzdát života, i když někdy bolí víc, než si kdy dokázala představit. Když se občas zadívá vzhůru, nepřeje si nic konkrétního. Jen doufá, že tam, kde teď je, panuje klid a že je šťastný. A že ví, že ona i jejich syn pokračují dál také za něj.