Manžel mi začal nechávat na stole papírky se vzkazy. Když jsem zjistila proč, rozklepaly se mi ruce
Manžel mi začal nechávat na stole papírky. Když jsem zjistila, co znamenají, svět se mi v tu chvíli zhroutil.
Zdroj: Shutterstock
Zpočátku to působilo roztomile. Malé papírky s krátkými vzkazy, které nacházela každé ráno vedle hrnku s kávou. Měla pocit, že se do jejich vztahu po letech vrátila jiskra, kterou tolik postrádala. Jenže brzy si začala všímat, že slova na těch papírcích nejsou milostná ani vřelá. Byla to spíš podivná připomenutí a poznámky, které ji měly donutit přemýšlet, jestli se nezbláznila.
Každé ráno jsem našla na stole malý lístek. Někdy tam bylo jen „Krásný den“, jindy „Nezapomeň si snídani“. Ze začátku mě to dojalo. Po letech manželství mi psal vzkazy, jako když jsme spolu chodili. Jenže po pár týdnech jsem si všimla, že se něco změnilo. Písmo se třáslo, slova byla krátká, občas nedokončená. A pak jsem pochopila, že to nejsou zamilované vzkazy.
Když se začalo dít něco zvláštního
S manželem jsme spolu přes dvacet let. Dospívali jsme spolu, vychovali děti, postavili dům, prošli si i krizemi. Myslela jsem, že už mě po tolika letech nic nepřekvapí. Jenže poslední měsíce jsem cítila, že se mění. Zapomínal drobnosti, jména kolegů, co jsme včera večeřeli.
Smála jsem se tomu, že stárneme a že to má z práce, kde je pořád ve stresu. Když mi ale začal nechávat ty papírky, trochu mě to zaskočilo. Vždycky jsme si všechno říkali z očí do očí. Najednou psal poznámky typu „Dnes jdu s klukama“ nebo „Zkontroluj prosím pračku“.
Drobnosti. Ale pokaždé, když jsem se ho na to zeptala, jen mávl rukou. Jednoho večera jsem si všimla, že si dělá seznamy úplně všeho. Na stole ležely lístky s poznámkami „Vypnout sporák“, „Zavřít garáž“, „Zavolat Martinovi“. Nepřišlo mi to zvláštní, dokud jsem nezjistila, že volá Martinovi už třetí den po sobě – a pokaždé se ptá na to samé.
Začala jsem se bát. Pořád jsem doufala, že je to jen únava. Že potřebuje odpočinek. Že se to spraví. Jenže místo toho se situace zhoršovala. Někdy se mě zeptal, jak se jmenuje dcera mojí sestry. Jindy zapomněl, kde máme hrnky. A když jednou odjel do práce a cestou mi volal, že neví, kam jede, sevřel se mi žaludek.
Vzkazy, které mě dohnaly k slzám
Jednoho rána jsem našla na stole lístek, který mě úplně zastavil. Stálo na něm: „Promiň, že zapomínám. Snažím se.“ Slova byla kostrbatá, skoro nečitelná. Rozklepaly se mi ruce. Tehdy jsem pochopila, že on ví, co se s ním děje. Že si to uvědomuje. A že se bojí.
Zavolala jsem na neurologii. Objednali ho na vyšetření. Čekací doba tři měsíce. Tři měsíce nejistoty, během kterých se všechno hroutilo. Občas se probudil v noci a bloudil po domě, protože si nepamatoval, kde je ložnice. Začal být podrážděný, někdy až nepříjemný. Není to ten klidný, rozvážný člověk, kterého jsem znala.
Když konečně přišel den vyšetření, byla jsem s ním. Lékař byl milý, ale z jeho pohledu jsem poznala, že to nebude dobré. Po sérii testů nám oznámil, že má počínající Alzheimerovu chorobu. Bylo to, jako by se ve mně všechno zastavilo.
Zírala jsem na papír s výsledky, na kterém byla spousta čísel a termínů, kterým jsem nerozuměla. Jen to jedno slovo – demence – mi utkvělo v hlavě. A jeho první otázka? „Znamená to, že zapomenu na tebe?“ Nedokázala jsem odpovědět.
První trhliny a diagnóza
Od té doby se snažím každý den najít v sobě sílu. Dřív jsem si říkala, že spolu zestárneme. Nikdy by mě nenapadlo, že stárnutí může vypadat takhle – že jednoho dne se ten člověk, kterého milujete, začne pomalu ztrácet, a vy s tím nic nezmůžete.
Vzkazy na stole teď sbírám do krabičky. Některé jsou veselé, jiné smutné. Poslední, který mi napsal, byl krátký: „Děkuju, že jsi tu.“ Mám ho schovaný pod sklem na pracovním stole. Když se mi chce brečet, podívám se na něj a připomenu si, že láska má různé podoby. I tu, kdy musíte být silní za oba.
Za poslední rok jsem pochopila, jak málo si vážíme obyčejných věcí – rozhovorů, které si pamatujeme, drobných hádek, které dřív ničily den. Dneska bych za ně dala všechno. Učím se žít přítomností. Když má dobrý den, jdeme na procházku. Když má špatný, sedíme doma a díváme se na staré fotky. Nečekám zázraky. Jen doufám, že si mě ještě chvíli zapamatuje. A že jeho vzkazy mi zůstanou jako důkaz, že i když paměť slábne, láska zůstává.
autorský text, příběh čtenářky