Vlaďka (63): Po odchodu do důchodu jsem si našla brigádu. Kvůli účtence ze mě kolegyně udělala zlodějku
Vladimíra si chtěla v důchodu přivydělat a zároveň být mezi lidmi.
Zdroj: Shutterstock
Vladimíra si chtěla v důchodu přivydělat a zároveň být mezi lidmi. Místo příjemné práce v hezkém prostředí ji čekalo ponížení, které přišlo z úplně nečekané strany.
Květiny jsem měla ráda celý život. Když jsem odešla do důchodu, pár měsíců jsem si užívala volnější režim, ale pak mi začalo chybět něco pravidelného. Nechtěla jsem sedět doma a čekat, až bude další víkend. Když jsem uviděla nabídku na výpomoc v malém květinářství, brala jsem to skoro jako odměnu.
Majitelka byla příjemná a práce mě těšila. Vázala jsem kytice, zalévala, radila zákaznicím a měla radost, když někdo odcházel spokojený. Jediný problém byla mladší kolegyně Monika. Od začátku se tvářila, že jí tam překážím. Jednou jsem byla moc pomalá, podruhé zas moc pečlivá.
Dělala jsem, že to nevidím
Nechtěla jsem se s ní dostat do konfliktu. Říkala jsem si, že jsme každá jiná a že si časem sedneme. Jenže čím víc jsem se snažila být vstřícná, tím víc byla nepříjemná. Před zákazníky se ještě držela, ale jakmile jsme osaměly, uměla být jízlivá až běda.
Nejhorší bylo, že mě shazovala kvůli věku. Tvrdila, že dnešní prodej je o rychlosti a ne o povídání se zákaznicí. Přitom právě zákaznice se často vracely a ptaly se rovnou po mně. To jí očividně nebylo po chuti.
Kvůli jedné maličkosti mě očernila
Jedno odpoledne chybělo v kase několik stokorun. V obchodě byl zmatek, odbavovaly jsme pohřební vazby i objednávky na oslavu a já si všimla jen toho, že Monika něco dlouho hledá v účtenkách. Pak přišla majitelka a podívala se na mě způsobem, který mě okamžitě znejistěl.
Monika jí totiž řekla, že si pamatuje, jak jsem jedné zákaznici špatně vracela a rozdíl si nechala bokem. Zůstala jsem stát jako opařená. Nikdy v životě jsem nevzala ani korunu, která mi nepatřila. A najednou jsem měla pocit, že se musím obhajovat jako nějaký kapsář.
Nejvíc bolela nedůvěra
Nakonec se ukázalo, že peníze nechyběly kvůli mně. Jedna platba kartou byla omylem zaevidovaná dvakrát a kasa neseděla jen účetně. Žádná krádež, žádná moje chyba. Čekala jsem, že Monika sklopí uši a omluví se. Neomluvila. Jen pokrčila rameny, že se to tedy vysvětlilo.
Jenže mně to nestačilo. Nešlo o účetní omyl. Šlo o to, že bez zaváhání ukázala prstem na mě. Možná proto, že jsem byla nová. Možná proto, že jsem starší. Možná prostě proto, že potřebovala někoho shodit.
Ještě ten týden jsem brigádu ukončila. Majitelka mě přemlouvala, ať zůstanu, ale já už nechtěla stát v obchodě, kde se na člověka padne stín podezření tak snadno. Mrzelo mě to, protože ta práce mi dělala radost. Zároveň jsem si ale odnesla jedno poznání. Člověk může mít za sebou celý poctivý život, a přesto ho někdo během jedné minuty zkusí zmenšit na něco velmi ošklivého. A právě proto je někdy nejlepší odejít se vztyčenou hlavou dřív, než vám cizí hořkost zkazí i to, co jste měli rádi.
autorský text, příběh čtenářky