Na výletě jsem si zlomila nohu. To, co udělali kolemjdoucí, mě šokovalo a nikdy bych to nečekala
Na výlet vyrazila s úsměvem, ale skončila se zlomenou nohou. To, co následovalo, nikdo nepochopí.
Zdroj: Foto: Shutterstock
Na takový výlet jsem se těšila dlouho. Nebylo to nic složitého, žádná vysokohorská túra, spíš pohodová procházka přírodou, kamarádka mi doporučila lesní cestu nedaleko od našeho města. Slunce svítilo, po dlouhých týdnech dešťů to byl první teplejší den, a já jsem si říkala, že přesně takové chvíle dělají život hezčím.
Oblékla jsem si lehké boty, vzala batoh s lahví vody, svačinou a vyrazila. Netušila jsem, že ještě ten den budu ležet na zemi s křivě postavenou nohou a budu prosit o pomoc. Cesta byla na začátku úplně pohodová, široká a rovná, mezi stromy zpívali ptáci, vzduch voněl jehličím. Pár lidí mě míjelo – rodinky s dětmi, cyklisté, starší páry. Všichni měli úsměv, takový ten lehký úsměv člověka, který ví, že právě teď je na správném místě.
Já jsem si užívala klid, šla jsem pomalu, občas se zastavila a jen dýchala. Když jsem dorazila na menší kopec, rozhodla jsem se sejít dolů jinou cestou. Nebyla oficiální, jen vyšlapaná stezka mezi kameny. První metry šly hladce. Jenže pak jsem na jednom kořeni uklouzla. Všechno se stalo během vteřiny. Cítila jsem, jak mi noha podjela, a vzápětí jsem slyšela prasknutí.
Když je zle, lidé čekají pomoc
Tak hlasité, že jsem věděla, že je zle. Dopadla jsem na zem, snažila se zadržet dech a v první chvíli jsem si namlouvala, že to bude jen vyvrtnutí. Ale když jsem se podívala, jak mi kotník trčí do strany, došlo mi, že je to zlomenina. Prudká bolest se mi rozlila celým tělem a já jsem si připadala úplně bezmocná.
Chvíli jsem jen seděla na zemi a snažila se nadechnout. Hlavou mi problesklo, že jsem blízko cesty, kudy chodí lidé. Že určitě někdo půjde a pomůže mi. Jenže realita byla jiná. První, kdo šel kolem, byl mladý pár. Zastavili se, podívali se na mě a on jí řekl něco, co bych nečekala. „To je nepříjemný, pojď, ať ještě něco nechytíme.“ A šli dál. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Myslela jsem, že se třeba vrátí, ale ne.
Po chvíli šla kolem rodina s kočárkem. Děti na mě ukazovaly, že sedím na zemi, ale rodiče dělali, jako by mě neviděli. Přitom museli slyšet, že lapám po dechu a že sotva mluvím. Začala jsem ztrácet víru, že se tu najde někdo ochotný. Vždycky jsem věřila, že v krizové situaci si lidé pomůžou. A najednou jsem zjišťovala, že to není tak samozřejmé.
Chovali se ke mě jako k odpadkům
Bolest byla čím dál horší a já jsem přemýšlela, jak se vůbec dostanu pryč. Mobil jsem měla, ale signál byl slabý. Zkoušela jsem volat záchranku, ale spojení se několikrát přerušilo. Seděla jsem tam možná půl hodiny, když šel kolem starší muž. Měl na zádech velký batoh, tvářil se unaveně, ale přesto se zastavil. Zeptal se, co se stalo, a když jsem mu ukázala nohu, bez váhání batoh sundal a začal hledat obinadlo.
Neměl ho, ale vzal vlastní košili, roztrhl ji a nohu mi aspoň provizorně zafixoval. Byla jsem mu vděčná. Nabídl se, že zavolá pomoc, měl naštěstí lepší signál. Chvíli se mnou seděl, povídal si, aby mě uklidnil. Teprve když odcházel naproti záchranářům, uvědomila jsem si, jak je zvláštní, že muselo projít tolik lidí, kteří nepomohli, než se našel jeden, který udělal i nemožné.
Čekání na sanitku bylo nekonečné. Každý zvuk mezi stromy ve mně vyvolával naději, že už přichází pomoc. V jednu chvíli jsem slyšela smích skupinky mladých lidí, kteří šli kolem. Viděli mě, dokonce se zastavili, ale jen aby si udělali fotku. Slyšela jsem je, jak se baví, že to vypadá fakt hustě. Byla jsem šokovaná. V tu chvíli jsem se cítila spíš jako atrakce než člověk v nouzi.
Připadala si jako atrakce v lese
Když nakonec dorazila záchranka, měla jsem slzy v očích. Nejen z bolesti, ale i z úlevy, že už nebudu muset prosit kolemjdoucí, aby mi pomohli. Záchranáři byli klidní, profesionální, a hlavně byli tam pro mě. Udělali, co bylo třeba, a naložili mě do nosítek. Ten starší muž, který mi pomohl, ještě počkal, až mě odvezou. Jen mávl a šel zpátky do lesa. Ani jsem mu nestihla poděkovat, jak bych chtěla.
Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Na jednu stranu mě zaskočilo, jak málo lidí je dnes ochotno pomoct. Jako by měli strach, že se jim něco stane, nebo že se jich to netýká. Jako by se člověk stal neviditelným, jakmile má problém. Na druhou stranu ten jeden neznámý pán mi vrátil víru, že pořád existují lidé, kteří si uvědomují, že lidskost je víc než vlastní pohodlí.
Rekonvalescence nebyla jednoduchá. Sádra, berle, týdny doma. Ale nejvíc mě bolelo to poznání, že v okamžiku, kdy člověk opravdu potřebuje pomoc, se často nemůže spolehnout na lidi kolem sebe. Přitom nejde o hrdinství. Stačilo by se zastavit, zeptat se, zavolat někam. Když jsem to vyprávěla kamarádce, řekla jen, že to je dnešní doba. Lidi si hledí sebe. Ale já si myslím, že to není omluva.
Nikdy bych se takto nezachovala
Dnes, když jdu ulicí a vidím někoho, kdo vypadá, že potřebuje pomoct, zastavím se. I kdyby šlo jen o drobnost. Protože vím, jaké to je sedět na zemi, mít zlomenou nohu a cítit se opuštěně uprostřed davu. A taky vím, jak moc znamená, když se někdo skloní a řekne: „Nebojte, já vám pomůžu.“ Ten zážitek mě změnil. Možná víc než samotná zlomenina.
Naučil mě, že člověk se nesmí spoléhat na samozřejmost. Ale taky, že i jeden jediný člověk dokáže změnit celou situaci. Když si na to vzpomenu, vybaví se mi tvář toho staršího pána. Nebyl to žádný hrdina z filmu, obyčejný unavený turista. A přesto pro mě znamenal víc než všichni ti, kteří šli kolem a odvrátili oči.
Kdybych mohla, chtěla bych mu někdy poděkovat. Za tu chvíli lidskosti, která v té bezmoci znamenala všechno. Protože když si člověk zlomí nohu, nejhorší není ta bolest. Nejhorší je pocit, že na světě zůstal sám.
příběh čtenářky Lenky