Jela jsem první třídou vlakem do zahraničí. Byla jsem v šoku nejen z ceny, ale i z toho, co mi přistálo na talíři

Zažila jsem jízdu první třídou ve vlaku Hungaria z Budapešti do Prahy a měla velká očekávání. Luxusní cestování po kolejích za vyšší cenu přece musí stát za to, ne? Jenže realita byla o dost syrovější, a to doslova i obrazně. Od polévky až po rozpačitý servis. Kombinace chvály i zklamání, kterou bych popsala jedním slovem: jako připečená.

Seděla jsem v modré sedačce s ubrusem, přede mnou výhled z okna, vedle mě menu a v ruce lahev skleněné Kofoly. Všechno působilo na první pohled příjemně,, hlavně to ticho, čistota, příjemná obsluha. Říkala jsem si, že tohle je ta slavná první třída mezinárodního rychlíku Hungaria z Budapešti do Prahy. Jenže než jsem dojela do cílové stanice, prošla jsem si celou škálou emocí, a to od nadšení přes mírné rozčarování až po smířlivé pokrčení ramen.

Protože tahle jízda byla jako guláš v jídelním voze. Všechno dohromady a nakonec trochu připečené. Vyrazila jsem z Budapešti v odpoledních hodinách. Venku přes 30 stupňů, klimatizace fungovala a vagón první třídy vypadal opravdu lákavě. Modré sedačky, ubrusy na stolech, klidnější atmosféra než v běžném vagonu a navíc, a to možnost sedět u stolu s výhledem z okna.

#Cesta vlakem není vždy luxusem

Nečekala jsem zázraky, ale řekla jsem si, že za tu vyšší cenu by aspoň jedno překvapení mohlo přijít. A taky že přišlo. Jen ne úplně v tom nejlepším slova smyslu. Hned po nástupu jsem si objednala gulášovou polévku. Přišla rychle, což mě potěšilo, a na první pohled vypadala vcelku dobře, tedy s krajíčky bílého chleba, decentně servírovaná. Vůně byla intenzivní, až podezřele výrazná.

Chuť? Taková, že i instantní pytlíkovka by se možná urazila. Maso v ní chybělo, zato koření tam bylo tolik, že mi skoro slzely oči. A chleba? Suchý jak půda po čtyřiceti dnech bez deště. Kdybych si ho vzala domů, mohla bych s ním ucpávat díry ve zdi. Ale nechtěla jsem si kazit náladu.

Vždyť přece nejsem v restauraci s Michelinskou hvězdou, ale ve vlaku. Přesto jsem nedokázala ignorovat, že za tuhle jízdu jsem zaplatila víc než za lowcost letenku z Vídně do Říma. Čekala jsem standard, možná i lehký nadstandard. Ale dostalo se mi hlavně pocitu, že první třída je tu spíš jen formální nálepka než skutečný zážitek.

#Ceny v jídelním voze mě šokovaly

Atmosféra ve voze byla ale příjemná. Většina spolucestujících byli mladí lidé – Češi, Maďaři i pár Němců. Každý si dělal svoje, například si četli, jedli, psali si na mobilech. Nikdo nebyl hlučný, nikdo neprudil. To bylo přesně to, co jsem od první třídy chtěla – klid. Cestující vypadali jako ze soukromého coworkingu na kolejích.

Jen místo espressa měli před sebou colu, plechovkové pivo nebo instantní polévku z nabídky jídelního vozu. Příjemným překvapením byl personál. Milý, usměvavý, plynně mluvil anglicky i maďarsky. Obsluha v jídelním voze stíhala všechno s přehledem, a i když vlak občas cuknul nebo se prudčeji zabrzdil, zůstaly sklenice na stolech.

Ne, že bych si nepřála trošku stabilnější servisní tác, ale i tak, za snahu dávám palec nahoru. Trochu mě ale překvapilo, jak málo se dbá na nějaký dojem. Ubrusy byly sice čisté, ale vypadaly, jako by je někdo na stůl hodil za pochodu. Na obrazovkách nejel žádný informační systém, jen prázdná modrá plocha. A i když jsem se snažila připojit k Wi-Fi, spojení kolísalo natolik, že jsem to po deseti minutách vzdala.

#Dlouhá cesta bez požadované kvality

Cesta z Budapešti do Prahy trvá přes sedm hodin, což není málo. A když už v takovém vlaku jedete, chcete mít aspoň pocit, že jste udělali dobře. Jenže po půlce cesty jsem se přistihla, jak se dívám na jídelní lístek a uvažuju, jestli bych si vlastně radši nedala jen tyčinku z batohu a zbytek cesty neprospala.

Nechci být jen negativní. Je fajn, že vůbec máme možnost cestovat pohodlně vlakem mezi evropskými metropolemi bez přestupu. Že první třída nabízí o něco větší komfort než ta druhá. A že i v roce 2025 si můžete ve vlaku dát teplé jídlo a posedět u stolu s ubrusem. Ale přece jen by to celé mohlo být dotažené do konce.

Protože dát si polévku, která chutná jako paprika rozmíchaná ve vodě, zatímco se vezete krajinou za cenu mini dovolené, prostě není zážitek, na který byste chtěli vzpomínat. Z Budapešti jsme vyjížděli s mírným zpožděním a do Prahy dorazili se zpožděním větším. Což se u vlaků na této trase prý stává pravidelně.