Do Chorvatska už nikdy nepojedeme. To, co jsme tam letos zažili, bychom nepřáli ani největšímu nepříteli

Letos jsme se rozhodli jet na dovolenou do Chorvatska naposledy. A nejen naposledy v tomto létě, ale úplně naposledy v životě. Na tuhle cestu jsme se těšili několik měsíců. Měli jsme naplánované volno, našetřeno na ubytování i benzín, dokonce jsme si koupili nové lehátko a pár nafukovaček pro děti. Všechno mělo být dokonalé. Ale realita nás uzemnila tak rychle a drsně, že se z toho vzpamatováváme ještě teď.

Vyjeli jsme klasicky přes noc, abychom se vyhnuli největším kolonám. Už na dálnici v Rakousku jsme ale pochopili, že to letos nebude taková pohoda jako dřív. Místo plynulé jízdy nás čekalo nekonečné popojíždění, občas zastavení úplně na nule. Děti vzadu začaly fňukat, že se jim chce na záchod, že je bolí nožičky a že je nuda.

Po sedmi hodinách v autě jsme se dočkali prvního většího zklamání – hranice se táhly na kilometry, a když jsme se konečně dostali na chorvatskou stranu, přivítala nás mračna a déšť. Říkali jsme si, že to nevadí, hlavně že jsme tady. Ale tím to teprve začalo. Ubytování, které na fotkách působilo jako malý ráj u moře, vypadalo ve skutečnosti jako přestavěná garáž se zatuchlým vzduchem a výhledem do zdi.

Mohlo by vás zajímat

Zahraniční

12. 8. 2025

Italové zůstali bez turistů. Pohled na prázdné pláže je pro ně naprosto nepochopitelný

Klimatizace sice byla součástí, ale její výkon odpovídal foukání skrz brčko. Děti spaly na rozvrzané přistýlce a už po první noci si stěžovaly na kousnutí od komárů. Manžel se pokusil otevřít okno, ale síťka byla prodřená a během pěti minut jsme měli v pokoji další letku hmyzu.

#Nejhorší dovolená za posledních 20 let

Na pláž jsme se vydali plní odhodlání. Jenže najít místo kam složit deku byl výkon hodný olympiády. Přelidněno, hlučno, všude cigaretový kouř, bordel a povyk. A když už jsme si konečně sedli, přišla rána – doslova. Jedno dítě zakoplo o ostrý kámen, druhé si píchlo ježka do nohy.

V nejbližší lékárně nemluvili ani slovo anglicky a při pohledu na ceník za vytahování bodlin jsme pochopili, že dovolená snů nás bude stát víc než jen nervy. Večer jsme chtěli spravit náladu večeří v místní restauraci. Ceny jako v centru Prahy, porce poloviční, obsluha protivná.

A když jsme si dovolili zeptat se, proč máme v účtu dvě položky navíc, dostalo se nám pohledu, který by nás nejradši zapsal na černou listinu turistů. Děti plakaly, my jsme se hádali a kolem dokola to vřelo jako na autobusovém nádraží v srpnu.

#Problémy od začátku až do konce

K dovršení všeho se nám ještě rozbilo auto. Ne na místě, kde by byl servis – ale uprostřed ničeho. Bez signálu, bez pomoci. Hodiny jsme čekali, než někdo zastavil a byl ochoten nám aspoň přeložit, co se děje. Z výletu se stala noční můra, která skončila až po návratu domů. S tím rozdílem, že doma nás místo moře čekala hromada účtenek a dohadování s pojišťovnou.

Není to o tom, že bychom byli zhýčkaní. Jsme normální rodina, která si chtěla dopřát chvíli klidu. Jenže místo toho jsme zažili sérii katastrof, na které jen tak nezapomeneme. A i když jsme se snažili brát věci s nadhledem, někdy už prostě nejde říct hlavně že jsme spolu. Někdy je to prostě celé špatně. A tak jsme si řekli dost. Do Chorvatska už ne. Už nikdy.