Děda mi při večeři popsal silvestr svého mládí. To, co tehdy považovali za zábavu, by dnes neprošlo
U večeře mi popsal silvestr svého mládí. To, co tehdy brali jako zábavu, by dnes nikdo nestrpěl.
Zdroj: Shutterstock
Seděli jsme u večeře, obyčejný večer, dokud děda nezačal vyprávět o silvestrech svého mládí. Poslouchala jsem a postupně mi docházelo, že věci, které tehdy patřily k oslavám, by dnes vyvolaly pobouření nebo by vůbec neprošly.
Sedíme u stolu, talíře už jsou skoro prázdné a řeč se stočí na to, co bude letos na Silvestra. Někdo zmíní ohňostroj, někdo televizi, někdo to, že už se mu nechce nikam chodit. Děda se opře v židli, usměje se tím svým lehce pobaveným způsobem a řekne, že to dneska máme všichni hrozně jemné.
Že kdybychom zažili Silvestr, jaký býval za jeho mládí, asi bychom se hodně divili. Nejdřív se směju. Beru to jako klasickou poznámku starší generace. Pak ale začne vyprávět konkrétní věci. A mně se ten úsměv pomalu vytrácí.
Venku to bylo úplně jiné než dnes
Vypráví o tom, jak se slavilo venku, i když mrzlo. Jak se pilo odpoledne, protože večer už bylo většinou jedno, kolik je hodin. Jak se bouchalo vším, co bylo po ruce. Nejen petardy, ale i věci, které by dnes nikoho ani nenapadlo brát do ruky.
Směje se, když popisuje, jak házeli výbušniny do kanálů, jen aby viděli, co to udělá. „Byla to sranda,“ řekne a mávne rukou. Já mlčím a představuju si to. Ne jako historku z hospody, ale jako skutečnou situaci. Dnešní děti, dnešní ulice, dnešní sousedy. A hlavně dnešní svět, kde se všechno řeší, natáčí a hodnotí.
Děda pokračuje. Vypráví, jak se chodilo od domu k domu, zvonilo se na lidi, kteří už šli spát, a přálo se jim hlasitě, někdy dost nevybíravě. Když nikdo neotevřel, bouchlo se do dveří nebo se něco hodilo na zahradu. „Ať ví, že je Silvestr,“ říká a znovu se směje. V jeho vyprávění je cítit hrdost i nostalgie.
Vzpomínal na bezstarostnou minulost
V hlavě mi ale běží jiný film. Dnešní doba. Stížnosti. Policie. Video na sociálních sítích. Titulek o nezodpovědném chování. To, co tehdy patřilo k oslavám, by dnes skončilo minimálně hádkou. Uvědomuju si, že děda nemluví o výjimkách. On popisuje normu.
To, co dělali skoro všichni. Nikdo to neřešil, nikdo se nad tím nepozastavoval. Prostě se slavil konec roku a začátek nového. Hlučně, divoce a bez ohledu na okolí. „Byli jsme mladí,“ dodá, jako by tím všechno vysvětlil. A možná má pravdu.
Možná se tehdy tolik nepřemýšlelo o následcích. Možná se svět opravdu točil pomaleji. Zároveň mi ale dochází, jak moc se změnilo to, co považujeme za přijatelné. Dnes řešíme hluk, bezpečnost, ohleduplnost. Učíme děti, že nemůžou dělat všechno jen proto, že mají chuť.
Že svoboda má hranice. Když to poslouchám, napadne mě, že právě tyhle hranice dřív skoro neexistovaly. Nebo se o nich aspoň nemluvilo. Děda se dostane k alkoholu. Vypráví, jak bylo normální, že pili i hodně mladí.
Nikdo se dříve nikomu nesmál
Že se nad tím nikdo nepozastavoval. „Když jsi stál na nohou, bylo to v pohodě,“ říká. Dnes by to byl problém. Velký problém. A najednou mi dochází, že nejde jen o Silvestr, ale o celý přístup k životu.
Způsob, jakým se dřív věci braly víc „na lehko“. Míň se řešilo, víc se žilo. Aspoň tak to v jeho vyprávění zní. Jenže čím déle ho poslouchám, tím víc přemýšlím, kolik z toho byla skutečná svoboda a kolik prostě jen nedostatek pravidel.
Možná bych tehdy taky stála uprostřed ulice a smála se, napadne mě. A možná bych dnes byla ta, která volá, ať už je konečně klid. Děda zakončí vyprávění tím, že dnešní Silvestry jsou prý nudné. Že lidi sedí doma, koukají do mobilů a bojí se cokoliv udělat. Já mu neodporuju. Ale vím, že to není tak jednoduché.
Svět se změnil. Nejen technicky, ale hlavně hodnotově. To, co dřív bylo považováno za zábavu, dnes často vnímáme jako ohrožení. Ne proto, že bychom byli slabší, ale proto, že víc přemýšlíme o tom, koho tím ovlivníme. A taky proto, že jsme si zvykli nést odpovědnost.
Když dojíme a začneme sklízet ze stolu, pořád mi to běží hlavou. Ten rozdíl mezi generacemi není v tom, že by jedna byla lepší než druhá. Je v tom, že každá vyrůstala v úplně jiných podmínkách. S jinými pravidly, jinými možnostmi a jinými hranicemi.
Děda si odnáší talíř do kuchyně a ještě poznamená, že by si dnešní mládež měla občas „utrhnout ze řetězu“. Já se jen usměju. Protože vím, že i dnes se lidi umí bavit. Jen jinak. Tišeji. Opatrněji. Možná dospěleji.
A když pak večer přemýšlím o tom, jaký Silvestr nás čeká letos, dochází mi, že každá doba má svou představu zábavy. A že to, co jedné generaci připadá jako svoboda, může druhé připadat jako chaos.
autorský text, příběh čtenářky Lady