Dominik Duka bydlel v místě, kam se veřejnost nedostane. Jeho soukromí vévodil řád a pohled na Hrad
Dominik Duka žil v paláci, kam lidé nesmí. Uvnitř vládl tichý řád, knihy a výhled přímo na Hrad.
Zdroj: Shutterstock
Za tichými zdmi pražského paláce žil muž, který spojoval důstojnost s pokorou. Dominik Duka v něm našel domov i útočiště, což pro něho bylo místem, kde mohl být sám sebou, daleko od pozlátka a ruchu města.
Arcibiskupský palác na Hradčanském náměstí má pověst strohé budovy, ale kdo do něj někdy vstoupil, cítil zvláštní klid. Právě zde trávil Dominik Duka většinu svého času. Barokní sídlo pražských arcibiskupů patří mezi architektonické klenoty hlavního města.
Jeho historie sahá až do 16. století a po požáru Hradčan dostalo novou tvář inspirovanou italským barokem. Za mohutnými dveřmi se ukrývají sály se zlacenými stropy, tapisériemi a těžkými kachlovými kamny, ale také prostory, které Duka proměnil v osobní útočiště.
Měl rád prostý lidský život
Jako arcibiskup tu nesídlil jen kvůli funkci. Žil tu obyčejně a rád přijímal hosty z nejrůznějších prostředí – novináře, studenty i vězně, s nimiž se setkával i po odchodu z úřadu. Jeho soukromé pokoje působily střídmě. Měl rád pořádek, knihy a výhled z okna na Pražský hrad.
V pokoji stála dřevěná postel, jednoduchý stůl, pár fotografií a malý oltář s ikonami. Vždy ho doprovázelo světlo zapálené svíčky, které symbolizovalo jeho víru i klid, v němž dokázal žít. Ačkoliv obýval barokní palác, zůstal dominikánem v duchu i způsobu života – skromný, soustředěný a bez potřeby okázalosti.
Často připomínal, že víra má být opravdová, nikoli nápadná. Návštěvníci popisovali jeho pokoj jako prostor plný ticha, dřeva a vůně vosku. Tikot starých hodin se tu stal přirozenou kulisou.
Měl rád i okolní místa – Strahovský klášter, kam chodil rozjímat, i uličky kolem Lorety, kde mohl zůstat sám se svými myšlenkami. Často se procházel k chrámu svatého Víta nebo do menších pražských kostelů, kam přicházeli jen místní.
Žil tam, kam běžný smrtelník nesmí
Hradčanské náměstí pro něj bylo srdcem města. Říkal, že když sleduje západ slunce nad Prahou, cítí sílu i odpovědnost, kterou mu svěřili lidé. V pracovně měl řady knih – teologii, historii i beletrii. Často si je bral k jednoduchému obědu, který doprovázela káva z obyčejného hrnku.
Návštěvníci si ho pamatovali jako člověka, který působil spíše jako univerzitní profesor než jako církevní hodnostář. Byl známý tím, že rád mluvil, ale uměl také naslouchat. Přátelům opakoval, že člověk musí vědět, kdy zmlknout, aby dokázal skutečně porozumět druhým.
Tato myšlenka vystihovala jeho přístup k víře i k lidem, které provázel. Uvnitř paláce se nachází kaple svatého Václava, místo, kde Duka často sloužil ranní mše. Fresky na stěnách vyprávějí příběhy českých světců a sluneční paprsky, které dopadají skrze vysoká okna, dávají prostoru téměř duchovní světlo.
Právě zde se připravoval na svá kázání a hledal ticho potřebné k soustředění. Na nádvoří s arkádami se během léta konala menší setkání, při nichž rád poseděl s hosty. Rozmlouval o víře, historii i o humoru, který považoval za dar, bez něhož by člověk ztratil lehkost bytí.
Nikdy nezapomněl na Hradec Králové
I když žil v samém centru Prahy, nikdy se neodtrhl od Hradce Králové, kde prožil důležité roky. Místní ho vnímali nejen jako biskupa, ale i jako souseda, který se dokázal posadit do hospody a dát si pivo se známými.
Po celé zemi navštěvoval poutní místa, často bez doprovodu, v obyčejném kabátě a s křížkem v kapse. Lidé si ho pamatovali jako muže, který byl přístupný a blízký. Po odchodu z čela pražské arcidiecéze se usadil v dominikánském klášteře.
Tam našel nový rytmus – méně povinností, ale stále dost práce. Kázal, psal a přijímal návštěvy. Tvrdil, že život má smysl jen tehdy, když člověk slouží druhým. A i když jeho zdraví sláblo, zůstal v kontaktu s těmi, kdo potřebovali radu nebo jen lidskou oporu.
idnes.cz, cirkev.cz, cs.wikipedia.org