Jaroslav Satoranský prožil bolest, jakou si málokdo umí představit. S osudovou ženou byl 60 let
Skromný Jaroslav Satoranský čelil velké bolesti. Se svou osudovou láskou strávil 60 let.
Zdroj: Nextfoto.cz-koláž redakce
Patří k hercům, kteří nikdy nemuseli být okázalí, aby si získali respekt. Jaroslav Satoranský zůstal po celý život symbolem slušnosti, věrnosti i tiché síly. Vedle nezapomenutelného Kuby z Krkonošských pohádek nese i silný osobní příběh o lásce na celý život a bolestných ztrátách.
Patří k těm osobnostem, které si publikum nezískaly skandály ani okázalým vystupováním, ale klidem, noblesou a poctivým herectvím. Jaroslav Satoranský je pro mnoho diváků navždy spojený s rolí dobrosrdečného Kuby z Krkonošských pohádek, jenže jeho životní příběh je mnohem širší a také mnohem silnější. Vedle herecké dráhy, která trvá desítky let, v něm hraje zásadní roli i věrnost jedné ženě, rodině a hodnotám, které dnes působí skoro starosvětsky. Právě proto jeho osud dojímá i po letech.
Herec, který nikdy nepotřeboval dělat kolem sebe hluk
Jaroslav Satoranský se narodil 17. prosince 1939 v Praze a po studiích na DAMU nastoupil do hereckého života v době, kdy se od mladých herců čekala výraznost, tah na branku i schopnost obstát na jevišti před náročným publikem. Nejprve prošel kladenským divadlem a od poloviny 60. let spojil své jméno hlavně s Divadlem na Vinohradech, kde se stal jednou z pevných a respektovaných tváří souboru.
Vedle toho působil i jako pedagog a věnoval se také dabingu a práci s hlasem, který patřil vždy k jeho nejvýraznějším přednostem. Na jeho kariéře je zajímavé právě to, jak nenápadně a přitom pevně byla vystavěná. Nešel cestou efektních gest ani herecké manýry. Spíš naopak.
Dlouhodobě si držel pověst muže, který působí skromně, přesně a lidsky. Není náhoda, že se kolem něj opakovaně objevuje označení gentleman. Sedí k němu nejen kvůli vystupování, ale i kvůli tomu, jak o něm mluví lidé z branže a jak působí na diváky. Česká televize ostatně svůj novější portrét výmluvně nazvala Jaroslav Satoranský herec gentleman.
Kuba z Krkonošských pohádek zůstal v srdcích několika generací
Pro široké publikum je jeho nejikoničtější rolí bez debat Kuba z Krkonošských pohádek. Oblíbený večerníček s Krakonošem, Ančí, Kubou a Trautenberkem patří k televizním stálicím, které se v českých domácnostech dědí skoro stejně samozřejmě jako vánoční pohádky.
Role Satoranského, tedy Kuba, v sobě měl dobrotu, poctivost i obyčejnou lidskost, díky nimž nepůsobil jako papírová pohádková figurka, ale jako někdo, koho člověk opravdu zná. Právě v tom byla síla jeho projevu. Nepotřeboval postavu tlačit do karikatury. Kuba byl trochu prostý, trochu zaražený, ale zároveň srdečný a věrný. A možná i proto zůstal tak hluboko zapsaný v české televizní paměti.
Když se dnes řekne Krkonošské pohádky, většině lidí se okamžitě vybaví nejen Krakonoš Františka Peterky a Trautenberk Ilji Prachaře, ale také právě Satoranského tvář. Česká televize jeho jméno dodnes uvádí mezi hlavními představiteli tohoto kultovního cyklu a připomíná ho jako nezapomenutelného Kubu.
Zajímavé je i to, že tahle role nikdy nezastínila všechno ostatní. U mnoha herců se stane, že je jedna televizní postava pohltí navždy. U Satoranského se to nestalo úplně. Kuba sice zůstal symbolem, ale vedle něj existovala i dlouhá divadelní práce, filmové a televizní role a profesní respekt, který nesouvisel jen s nostalgií.
Velká láska, která vydržela téměř šest desetiletí
Jeho soukromý život působí v dnešní době skoro neuvěřitelně. V roce 1961, tedy ve stejném roce, kdy dokončil studia na DAMU, se oženil s Libuší Kubovou. Manželství Jaroslava a Libuše Satoranských pak trvalo až do roku 2020, kdy jeho žena zemřela. Byli spolu bezmála 59 let, což je samo o sobě silný příběh. Ještě silnější je ale to, jak o ní herec mluvil.
Bez velkých slov, bez sentimentu na efekt, spíš s tichou vděčností a vědomím, že šlo o životní oporu, která se nedá ničím nahradit. Právě tahle rovina z něj dělá víc než jen oblíbeného herce. V době rychlých vztahů, veřejných rozchodů a neustálého předvádění soukromí působí jeho příběh jako připomínka, že věrnost a stabilita nejsou prázdná slova.
Neznamená to, že by jeho život byl bez bolesti. Spíš naopak. O to větší váhu ta dlouhá společná cesta má. Když po smrti své ženy veřejně vzpomínal, bylo zřejmé, že nešlo jen o vzpomínku na dlouholeté manželství, ale o ztrátu člověka, s nímž byl spojený prakticky celý dospělý život.
V portrétu České televize zaznělo, že děkuje osudu i své ženě za to, že mohl celý život prožít právě s touto profesí. Ta věta je důležitá. Nejde jen o poděkování partnerce, ale i o přiznání, že bez pevného domácího zázemí by podobně dlouhá a vyrovnaná kariéra možná ani nebyla možná.
Po ztrátě přišla další bolest
Život mu ale nepřinesl jen klid a uznání. Po smrti manželky přišla další citelná rána, když odešla i Hana Maciuchová, jeho dlouholetá kolegyně, s níž si veřejnost navždy spojila právě Krkonošské pohádky. Pro diváky byli Anče a Kuba nerozlučná dvojice. Ve skutečnosti je navíc spojovala i dlouhá společná práce v divadle a letité přátelství.
Jaroslav Satoranský v minulých letech přiznal, že ho její smrt velmi zasáhla a že po té zprávě jen těžko hledal slova. Právě tady se osobní a profesní rovina bolestně protnuly. Nešlo jen o odchod slavné herečky, ale o ztrátu člověka, který byl spojený s jednou velkou etapou jeho života. Když si člověk uvědomí, kolik blízkých tváří z generace Krkonošských pohádek už odešlo, působí Satoranského přítomnost ještě silněji. Jaroslav Satoranský získal v roce 2021 Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra, což dobře vystihuje, jak je vnímán i uvnitř profese.
Ne jako herec jedné role, ale jako osobnost s mimořádně dlouhou a poctivou cestou. Cenné na tom je, že jeho odkaz nestojí na výstřednosti ani na mediálním humbuku. Stojí na práci, disciplíně, kultivovanosti a lidském dojmu, který za sebou zanechává.
Možná právě proto dnes dojímá víc než mnohé hlasitější hvězdy. Připomíná totiž typ osobnosti, která se nevnucuje, ale zůstává. Typ herce, kterému věříte, i když zrovna mlčí. A typ muže, u něhož slova jako slušnost, pokora a věrnost neznějí jako póza, ale jako něco skutečně prožitého.