Sousedka mi začala nechávat jídlo u dveří. Když jsem zjistila proč, zůstala jsem stát v šoku, říká Petra (52)

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát zrovna mně. Žiju sama už několik let a na sousedku z vedlejšího bytu jsem si zvykla jen jako na tichou paní, která chodí po práci s taškou plnou potravin a občas se pozdraví na chodbě. Jednoho dne jsem si ale všimla, že mi někdo nechává před dveřmi jídlo. Nejdřív jsem si myslela, že jde o omyl, ale opakovalo se to tak často, že jsem začala být nervózní. Až když jsem zjistila, proč to sousedka dělá, zůstala jsem stát v naprostém šoku.

Byl to úplně obyčejný pondělek, když jsem si poprvé všimla igelitové tašky položené těsně u rohožky. Uvnitř byl chléb, máslo, pár jablek a domácí polévka v krabičce. Žiju sama, děti mám dávno dospělé a manželství skončilo rozvodem už před lety. Nikdo jiný mi sem nic nenosí. Chvíli jsem stála a přemýšlela, jestli to někdo nepoložil omylem, ale ta taška tam byla i druhý den. Tentokrát s nápisem na papírku: „Pro vás, Petro.“

Znejistěla jsem. Netušila jsem, kdo by se o mě takto staral. V domě sice pár lidí znám, ale s nikým se nebavím natolik, aby mi nosil jídlo. Začala jsem sledovat chodbu přes kukátko a čekala, jestli tajemného dárce přistihnu. Po dvou dnech jsem ji uviděla. Moji sousedku z vedlejšího bytu, paní Hanu. Tiše položila tašku a rychle zmizela za rohem, jako by se bála, že ji přistihnu.

Podezření, které mě mátlo

Celý večer jsem přemýšlela, co ji k tomu vede. Nikdy jsem ji o nic neprosila, nikdy jsem se nechovala tak, že bych potřebovala pomoc. Žiju sice skromně, ale nejsem odkázaná na druhé. V práci jsem sice skončila po reorganizaci, ale úspory ještě mám a na jídlo mi rozhodně nechybí. Cítila jsem se zvláštně, trochu dotčeně, ale zároveň dojatě.

Když jsem ji další den potkala ve výtahu, zkusila jsem se zeptat. Usmála se, ale dělala, že neví, o čem mluvím. Její pohled mi však prozradil všechno. Až když jsem ji později slyšela mluvit s jinou sousedkou, začalo mi být jasno. Myslela si, že trpím depresí a že se o sebe už nestarám. Prý mě několikrát slyšela plakat a viděla mě, jak několik dní nevycházím z bytu.

Když se dobrý úmysl promění v nedorozumění

Zpočátku mě to ranilo. Ano, v posledních týdnech jsem nebyla ve své kůži. Syn odjel na delší dobu do zahraničí, s dcerou jsme se kvůli maličkosti pohádaly a já se cítila osaměleji než kdy dřív. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to někdo může vnímat tak, že se o sebe neumím postarat. Bylo mi trapně, že mě sousedka lituje, i když jsem o žádné slitování nestála.

Večer jsem se odhodlala zaklepat na její dveře. Otevřela a hned věděla, proč jsem přišla. Omlouvala se, že nechtěla překročit hranice. Řekla mi, že její sestra před lety spáchala sebevraždu poté, co dlouho žila sama, a že od té doby se snaží všímat si lidí kolem sebe. Když mě viděla, jak často sedím u okna a nikam nechodím, bála se, že skončím stejně.

Nečekané přátelství

V tu chvíli jsem pochopila, že její gesto nevycházelo ze soucitu, ale z upřímné snahy pomoct. Místo výčitek jsem ji pozvala na čaj a dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že je o pár let mladší než já, že také žije sama a že se prostě jen snaží, aby kolem ní nikdo nezůstal sám v tichu. Od té doby jsme se začaly vídat pravidelně.

Zvláštní je, že díky jejímu malému činu jsem si uvědomila, jak moc mi chybí lidský kontakt. Dřív jsem si říkala, že samota je klid a svoboda, ale teď vím, že může být i tíživá. Sousedčiny tašky u dveří už nepotřebuju, ale ten pocit, že na mě někdo myslí, ve mně zůstal. A možná právě díky tomu jsem začala zase žít trochu víc – s úsměvem a otevřeným srdcem.