Zemřela oblíbená filmová hvězda. Fanoušci truchlí po herečce, která provázela celé generace
Odešla oblíbená tvář světového filmu. Diváci truchlí po herečce, kterou znali celé generace.
Zdroj: Profimedia
Polské divadlo, film i hudební scéna přišly o jednu z nejvýraznějších osobností posledních desetiletí. Stanisława Celińska zemřela 12. května 2026 ve věku 79 let. Pro diváky byla herečkou s nezaměnitelným hlasem, civilním výrazem a zvláštní citlivostí, díky níž dokázala působit silně i ve chvílích, kdy na sebe nestrhávala pozornost okázalými gesty.
Někteří herci zůstanou v paměti díky jedné slavné roli. U Stanisławy Celińské to bylo jiné. Její kariéra byla rozkročena mezi filmem, divadlem, televizí i hudbou a v každé z těchto oblastí po sobě nechala stopu, která nebyla jen profesionální. Byla osobní. Diváci v ní často viděli ženu, která nepředstírá dokonalost, neuhýbá před bolestí a umí promluvit tak, že člověk na chvíli ztichne.
Zpráva o jejím úmrtí zasáhla polskou kulturní scénu v úterý 12. května. Informaci o odchodu herečky oznámila Joanna Trzcińska, která se starala o její komunikaci na sociálních sítích, a potvrdil ji také její manažer Maciej Muraszko. Celińska odešla krátce po svých 79. narozeninách. Narodila se 29. dubna 1947 ve Varšavě.
Dětství na varšavské Pradze ji poznamenalo na celý život
Stanisława Celińska vyrůstala ve Varšavě v prostředí, které nebylo snadné ani pohodlné. Její rodiče byli hudebníci a jejich životy poznamenala válečná zkušenost. Dětství prožila mimo jiné na varšavské Pradze v poměrech, které jí brzy ukázaly, že svět není vždy bezpečné místo. Právě tahle raná zkušenost se později otiskla i do jejího herectví.
Nebyla typem hvězdy, která by stavěla kariéru jen na půvabu nebo efektu. Naopak. Její síla byla v tom, že působila opravdově. V obličeji měla něco křehkého, v hlase pevnost a v projevu schopnost vyjádřit vnitřní neklid i ticho. Možná právě proto jí seděly role žen, které si nesou nějakou bolest, tajemství nebo ztrátu.
Ještě před herectvím uvažovala o jiné cestě. V jednu chvíli ji lákal i duchovní život. Nakonec si ale vybrala divadlo. Vystudovala varšavskou divadelní školu, kterou dokončila v roce 1969, a na scéně se objevovala už před absolutoriem.
Průlom přišel s Wajdou
Velký zlom v její kariéře přišel na začátku 70. let. Andrzej Wajda ji obsadil do filmu Krajina po bitvě, kde hrála po boku Daniela Olbrychského. Role Niny, mladé židovské ženy poznamenané válkou a ztrátou rodiny, jí přinesla uznání kritiky a rychle ukázala, že polský film získal mimořádně silnou herečku.
Nebyla to role, která by se dala odehrát jen technicky. Vyžadovala cit, vnitřní napětí a schopnost ukázat trauma bez laciného patosu. Celińska v ní působila přesně tak, jak později mnohokrát: civilně, ale intenzivně. Divák měl pocit, že nesleduje výkon, ale člověka.
V dalších letech patřila k výrazným tvářím polské kinematografie. Objevila se ve filmech Noci a dny, Není růže bez ohně, později také v populárním seriálu Alternativy 4. Znovu spolupracovala i s Andrzejem Wajdou, mimo jiné na filmu Slečny z Vlčí.
Kariéru poznamenal pád, o kterém dokázala mluvit
Za úspěchem ale nebyl jednoduchý život. Celińska se netajila tím, že se potýkala se závislostí na alkoholu. Problémy se podle jejích pozdějších vyjádření začaly prohlubovat na začátku 80. let, kdy jí bylo kolem šestatřiceti. Sama mluvila o tom, že alkoholem tlumila přílišnou citlivost, ambice i nejistotu.
Právě tahle otevřenost z ní časem udělala osobnost, kterou lidé nevnímali jen jako herečku. Mluvila o slabosti bez pózy a o víře bez snahy působit dokonale. Přiznávala, že závislost zasáhla její práci i soukromí. Přicházely zmeškané závazky, výpadky, ztráty důvěry. To jsou věci, které se ve světě filmu a divadla často zametají pod koberec. Ona je ale později dokázala pojmenovat.
Zlom přišel ve chvíli, kdy si uvědomila, co alkohol způsobil nejen jí, ale i jejím vztahům s dětmi. Velkou oporou se jí stala víra. Sama opakovaně dávala najevo, že právě modlitba a duchovní ukotvení jí pomohly vrátit se zpátky k sobě. Na jejím příběhu bylo silné, že se neproměnil v uhlazenou legendu o pádu a rychlém návratu. Nebylo to rychlé, ale bylo to opravdové. A možná právě proto jí lidé věřili.
Návrat, který měl sílu
V 90. letech se Stanisława Celińska znovu naplno vrátila k práci. Na obrazovkách i divadelních jevištích začala znovu dokazovat, že její talent nezmizel. Jen získal další vrstvu. V jejím projevu bylo víc zkušenosti, víc vnitřního klidu a možná i víc odvahy nehrát na efekt.
V dalších desetiletích ji znali nejen filmoví diváci, ale i televizní publikum. Objevila se například v seriálech Złotopolscy, Bulionerzy nebo Barwy szczęścia. Později se dostala i k divákům populární filmové série Listy do M..
Vedle herectví se výrazně věnovala také hudbě. Nebyla zpěvačkou, která by stavěla na prvoplánové líbivosti. Její zpěv byl spíš vyprávěním. Hluboký, zastřený, někdy něžný, jindy bolestný. Dokázala pracovat s tichem mezi slovy, což je vlastnost, kterou nemá každý interpret.
Publikum ji oceňovalo právě proto, že její koncerty nepůsobily jako odbočka herečky k hudbě. Byly samostatnou kapitolou. Měla za sebou alba, koncerty po celém Polsku a velkou posluchačskou základnu. Její hudební dráha potvrzovala, že nebyla jen filmovou nebo divadelní osobností, ale všestrannou umělkyní. Za své herecké výkony získala významná ocenění. Dvakrát obdržela polskou filmovou cenu Orzeł za nejlepší ženský vedlejší výkon, mimo jiné za filmy Pieniądze to nie wszystko a Joanna. Oceněna byla také na festivalu v Gdyni za film Spis cudzołożnic.