Helena prožila v hotelu nejhorší chvíle života. Chování zaměstnanců bylo naprosto nepochopitelné
Dovolená se změnila v noční můru. Hotel reagoval na zmizení našeho dítěte způsobem, který nechápu.
Zdroj: Shutterstock
Byl to den, na který nikdy nezapomenu. Měl to být obyčejný rodinný víkend plný klidu a odpočinku, pár dnů mimo shon města. Vybrali jsme si hotel, který na fotografiích působil útulně, s dětským koutkem, bazénem a restaurací, kde slibovali přátelskou atmosféru.
Všechno začalo nenápadně. Bylo odpoledne, venku svítilo slunce a my se rozhodli zajít s manželem na kávu do hotelové restaurace. Naše čtyřletá dcera si hrála v dětském koutku, který byl jen pár metrů od našeho stolu. Měla tam hračky, skluzavku a malý stan. Viděli jsme ji, smála se a všechno bylo v pořádku. Jenže pak přišla servírka, přinesla nám dezert, chvíli jsme se bavili a když jsem se po pár minutách znovu podívala tím směrem, byla pryč.
Nejprve jsem si myslela, že si jen odběhla na toaletu nebo že se schovala do stanu. Ale čím déle jsem ji neviděla, tím víc mě svíral pocit, že je zle. Zvedla jsem se a začala ji hledat. Nejdřív klidně, ale za chvíli už s panikou. Prošla jsem restauraci, chodbu, hernu, toalety i recepci. Nikde nebyla.
Otočila jsem se a nikde nebyla
Když jsem oslovila číšníka, jen pokrčil rameny a řekl, že asi odešla za někým z hostů. To mě naprosto vytočilo. Jak si může někdo myslet, že malé dítě samo odchází z restaurace a nikomu to nepřijde zvláštní? V tu chvíli už jsem volala manžela, který vyběhl ven a běhal kolem hotelu.
Zaměstnanci se mezitím tvářili naprosto klidně. Jedna recepční se dokonce smála, že se děti občas zatoulají a že ji určitě někdo brzy přivede. Jenže ubíhaly minuty, a naše dcera nikde. Nikdo z personálu se nenamáhal projít okolí, nezeptal se hostů, jestli ji neviděli, nikdo nic. Místo pomoci jsme dostali jen prázdné fráze, že mají plno práce a že se podívají, až to půjde.
Po deseti minutách, které mi připadaly jako hodiny, jsem už byla hysterická. Vyběhla jsem ven, k bazénu i k parkovišti. Nakonec ji našel manžel za rohem hotelu, seděla u lavičky a plakala. Prý chtěla jít za jinými dětmi, které odcházely z hřiště, a myslela si, že půjdou jen kousek. Kdyby ji někdo včas zastavil, mohlo to dopadnout jinak.
Když jsme ji přivedli zpátky, čekala jsem, že personál bude aspoň trochu reagovat, že se omluví nebo nabídne pomoc. Místo toho nám jen suše oznámili, že zodpovědnost za dítě neseme my, a že si máme příště dávat větší pozor. Nikdo se nezeptal, jestli je v pořádku, nikdo nenabídl vodu nebo nějaké uklidnění. Byla jsem v šoku z jejich chování víc než z celé situace.
Nechápu, jak se to mohlo stát
Večer jsem šla na recepci, chtěla jsem mluvit s vedoucím. Ten mi s ledovým klidem sdělil, že mají interní pravidla a že dětský koutek není hlídaný, proto je to na rodičích. Chápala jsem to, ale přesto jsem nemohla pochopit, jak mohl personál zůstat tak lhostejný, když zmizí malé dítě.
Od té chvíle už jsem si ten pobyt nedokázala užít. Každý krok dcery jsem sledovala, bála jsem se ji pustit z očí. V noci jsem nespala, pořád jsem přemýšlela, co by se stalo, kdyby ji manžel nenašel tak rychle. Když jsme odjížděli, cítila jsem obrovskou úlevu, ale i hořkost.
Dnes už uplynuly týdny, přesto se mi to pořád vrací. Místo klidného víkendu jsme si odnesli trauma, které ve mně zůstalo. Nechci, aby někdo jiný musel zažít ten samý pocit bezmoci. Když se totiž v hotelu ztratí dítě, člověk zjistí, že úsměvy z recepce a krásné fotky na webu neznamenají vůbec nic, pokud personál neumí jednat v krizové situaci. A to je něco, co mi dodnes nedává smysl.
příběh čtenářky Heleny