Říkala jsem si, že to zvládnu. Po jedné návštěvě bankomatu jsme doma přepsali celý rozpočet
Myslela, že to ustojí. Až bankomat ukázal realitu, která změnila jejich domácí rozpočet.
Zdroj: Shutterstock
Říkala jsem si, že to zvládnu. Že jeden výběr hotovosti nic neznamená. Jenže právě u bankomatu mi došlo, jak snadno se nám peníze rozplývají, a že doma už si dál nemůžeme hrát, že to nějak vyjde.
Od bankomatu jsem odcházela s pocitem, který jsem neuměla hned pojmenovat. Nebyla to panika, spíš tiché nepohodlí, které se mi usadilo někde mezi žaludkem a hlavou. Zadávala jsem částku, kterou vybírám běžně, bez většího přemýšlení, a přesto jsem měla zvláštní nutkání podívat se na displej ještě jednou. Jako bych čekala, že se čísla změnila sama od sebe.
Cestou domů jsem si v hlavě přehrávala poslední týdny. Nic mimořádného, žádné velké výdaje, žádná dovolená ani nová elektronika. Jen běžný život. Nákupy, drobnosti pro děti, obědy venku, když se nestíhalo vařit. Všechno tak nějak postupně, nenápadně. A přesto mi najednou přišlo, že těch „jenom jednou“ bylo nějak moc.
Pochybila jsem vlastní chybou
Doma jsem položila peněženku na stůl a chvíli jen stála v kuchyni. Partner si všiml, že jsem nějak ztichla, a zeptal se, co se děje. Neřekla jsem hned nic konkrétního, jen že bychom se možná měli podívat na peníze. Ne obecným stylem „měli bychom víc šetřit“, ale opravdu se na ně podívat.
Na čísla, na položky, na realitu. Bez zlehčování a bez uklidňování se větou, že to přece vždycky nějak zvládneme. Sedli jsme si večer ke stolu s notebookem a otevřeli rozpočet, který jsme měli už delší dobu spíš pro formu. Byl tam napsaný, přehledný, hezky rozdělený do kategorií. Jenže některé kolonky už dávno neodpovídaly tomu, jak jsme skutečně žili.
Částky byly optimistické. Skoro naivní. Jako by vycházely z představy, ne z reality. Procházeli jsme položku po položce. Potraviny. Děti. Auto. Drogerie. Věci, které se kupují samy, bez velkého přemýšlení. U každé z nich jsme si říkali, že to přece není nic hrozného.
Jenže dohromady to hrozné bylo. Ne dramaticky, ne tak, že bychom byli na dně. Spíš tak nenápadně, že to člověk dlouho nechce vidět. Dokud nestojí u bankomatu a nemá pocit, že by se měl radši tvářit, že ten výběr neudělal. Bylo zvláštní sledovat, jak se atmosféra u stolu mění. Nikdo nikoho neobviňoval, nikdo nezvyšoval hlas.
Nemohla jsem si to odpustit
Přesto to nebylo příjemné. Přiznat si, že jsme se nechali ukolébat pohodlím, že jsme si zvykli brát některé výdaje jako samozřejmost. Že jsme si vlastně dlouho říkali, že to zvládneme bez toho, aniž bychom přesně věděli jak.
Nakonec jsme začali rozpočet přepisovat. Ne odvážně, ne s velkými sliby. Spíš opatrně a realisticky. Něco jsme snížili, něco přesunuli, u některých věcí jsme si řekli, že si je prostě budeme víc hlídat. Ne proto, že bychom si chtěli všechno odpírat, ale proto, že už nechceme být překvapení vlastními čísly.
Když jsme skončili, nebyl to ten uklidňující pocit, jaký člověk mívá po vyřešeném problému. Spíš tiché smíření. Vědomí, že jsme si sundali růžové brýle. Že jsme si přestali lhát, že drobnosti se nepočítají. Protože právě drobnosti se sčítají nejrychleji.
Od té doby se u bankomatu dívám na displej jinak. Ne s úzkostí, ale s větší pozorností. Už to není jen místo, kde si vyberu peníze a jdu dál. Je to taková malá kontrolní zastávka. Připomínka toho večera u kuchyňského stolu. A taky toho, že zvládnout něco neznamená dělat, že se nic neděje, ale být ochotná si to přiznat včas.
příběh čtenářky, autorský text