Petra (32): Na dovolené jsem potkala muže, který o mně věděl víc, než měl. To, co mi řekl u večeře, mě šokovalo
Chtěla klid u moře, ale místo toho zažila šok. Neznámý muž prozradil něco, co nemohl vědět.
Zdroj: Shutterstock
Na dovolenou do Chorvatska jsem jela s kamarádkou, abych si po náročném roce konečně vyčistila hlavu. Netušila jsem, že si z obyčejného pobytu u moře odvezu zážitek, který mi převrátí život naruby. Hned první večer jsme potkaly skupinu lidí z Česka, mezi nimi i muže, který mi od první chvíle připadal zvláštně povědomý.
Jmenoval se Marek a působil mile, přirozeně, možná až moc. Když si ke mně přisedl u večeře a začal mluvit, chvíli jsem si myslela, že jde o náhodu. Jenže pak řekl něco, co mi vzalo dech. S kamarádkou jsme se rozhodly, že první den strávíme jen na pláži a večer si zajdeme na jídlo do místní restaurace. Bylo tam živo, hrála hudba a všechno působilo uvolněně.
Když jsme se posadily, přisedla si k nám parta Čechů, kteří nás poznali podle řeči. Mezi nimi byl i Marek, asi o pět let starší než já, klidný, s takovým tím pohledem, který se vám zabodne pod kůži. Mluvil plynule, vtipkoval, ale přitom měl v sobě něco, co mě nutilo být v pozoru. Měla jsem zvláštní pocit, že mě zná. Že ví, kdo jsem, ještě než jsem mu to stihla říct.
Náhoda, která zpočátku působila neškodně
Zůstala jsem stát jako přikovaná, když to vyslovil. Do té doby jsem mu neřekla ani své jméno. Kamarádka se začala smát, že asi kouká moc na sociální sítě, ale já se necítila dobře. Marek se jen pousmál a dodal, že mě prý zahlédl na Facebooku, protože máme pár společných přátel.
Přesto ve mně zůstal ten zvláštní pocit, že to nebyla celá pravda. Když jsem se ho zeptala, odkud mě zná, změnil téma a objednal nám víno. Tvrdil, že jsem mu připomněla někoho z minulosti, že si spletl jména. Ale tón jeho hlasu tomu neodpovídal.
Další dny jsme se vídali častěji. Marek bydlel ve stejném apartmánu, dokonce o pár dveří vedle. Ráno mě zdravil, nosil kávu, choval se pozorně, ale přitom nikdy neřekl nic osobního. Pořád jsem měla dojem, že něco skrývá. Jednou večer jsme šli sami na procházku po pláži. Sedli jsme si na kameny a mluvili o životě, o zklamáních, o snech.
Byl to zvláštně upřímný rozhovor, při kterém jsem se mu otevřela víc, než jsem původně chtěla. Vysvětlovala jsem mu, jak se cítím po rozchodu s bývalým partnerem, jak jsem se dlouho hledala a přestala věřit lidem. Poslouchal tiše, ale měl v očích smutek, který nedokázal skrýt.
Večeře, na kterou nikdy nezapomenu
Předposlední den dovolené mě pozval na večeři. Říkal, že mi chce něco říct. Seděli jsme u stolu s výhledem na moře, když se naklonil a podíval mi přímo do očí. Řekl, že zná mého bývalého. Prý spolu kdysi pracovali a on slyšel o mně víc, než by kdy měl. Věděl, jak náš vztah skončil, že jsem byla ta, kdo odešel, a že to pro něj bylo těžké.
Věděl i věci, které jsem nikomu neříkala, třeba jak jsem po rozchodu zůstala sama s hypotékou a jak dlouho jsem se z toho dostávala. Nedokázala jsem pochopit, odkud ty informace má. Když viděl, jak mě to zasáhlo, snažil se mě uklidnit. Tvrdil, že to nemyslel špatně, že jen chtěl pochopit, proč se mu zdám tak blízká. Jenže já měla pocit, že mě někdo okradl o kus soukromí.
Uvědomila jsem si, že všechno, co jsem mu vyprávěla, už dávno slyšel jinde. V tu chvíli se mi udělalo špatně a jen jsem chtěla odejít. Druhý den jsem ho už neviděla. Když jsem se vracela z pláže, jeho dveře byly prázdné, věci zmizely. Zanechal po sobě jen papírek se slovy, že mě nechtěl ranit, ale že měl pocit, že mě musí poznat osobně, aby konečně uzavřel svou minulost. Až tehdy mi došlo, že ten bývalý kolega byl ve skutečnosti jeho bratr.
Zůstala jsem stát s tím papírkem v ruce a nemohla uvěřit, co všechno se odehrálo. Během několika dní jsem se sblížila s někým, kdo znal můj příběh dřív, než jsem ho sama vyprávěla. A přestože jsem cítila zklamání, zároveň ve mně zůstalo zvláštní pochopení. Možná potřeboval slyšet mou verzi, možná já potřebovala konečně slyšet tu jeho.
Dnes už vím, že setkání s Markem nebylo náhodné. Možná to byl osud, který měl uzavřít kapitolu, kterou jsem sama nikdy úplně nezavřela. Naučilo mě to být opatrnější, ale i vděčnější za upřímnost. Protože někdy musí přijít někdo cizí, aby nám ukázal, kolik pravdy v sobě pořád nosíme – a kolik bolesti jsme si neuměli přiznat.
příběh Petry, autorský text