V Paříži jsem prožila románek, který mě zničil. Z města lásky jsem odjížděla v slzách
Románek v Paříži začal jako sen, ale skončil jako noční můra. Z města lásky jsem odjížděla zlomená.
Zdroj: Shutterstock
Paříž. Město, o kterém jsem snila od dětství, pro mě znamenalo začátek i konec jedné životní kapitoly. Odjížděla jsem z něj s těžkým srdcem, zlomená a s pocitem, že nic už nebude jako dřív.
Když jsem se rozhodla odjet na pár dní do Paříže, bylo to hlavně proto, že jsem potřebovala utéct sama před sebou. Doma se mi všechno hroutilo, vztah byl na mrtvém bodě a já už nevěděla, jak dýchat. Přála jsem si alespoň na chvíli odložit tíhu reality a ponořit se do města, které jsem měla odjakživa spojené s romantikou.
První dny byly jako z pohádky. Toulala jsem se úzkými uličkami Montmartru, ochutnávala croissanty v maličkých kavárnách a dívala se na město z vrcholu Eiffelovy věže. Připadala jsem si konečně volná. A právě v té chvíli, kdy jsem si myslela, že už nepotřebuji víc než jen sebe, vstoupil do mého života někdo, kdo všechno převrátil vzhůru nohama.
Chtěla jsem jenom vypnout hlavu
Potkali jsme se náhodou. Nebo možná vůbec ne náhodou, protože Paříž má zvláštní dar propojovat lidi, kteří by se jinak minuli. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se vám zdá, že vás někdo sleduje očima, ještě než k vám skutečně přijde. Všimla jsem si ho u stolu vedle, zatímco jsem usrkávala horkou čokoládu. Když se usmál, měla jsem pocit, že na chvíli zapomínám dýchat.
Začali jsme spolu mluvit úplně obyčejně – o kavárně, o počasí, o tom, odkud kdo je. Bylo to nenucené a přirozené, jako bychom se znali už dávno. V jeho přítomnosti jsem se cítila jinak. Lehčí, odvážnější, krásnější. Když mi nabídl, že mi ukáže Paříž svýma očima, neodolala jsem.
Následující dny se staly snem, který se mísil s realitou. Vodil mě po místech, kam by turistu nikdy nenapadlo zajít. Seděli jsme na břehu Seiny a dívali se, jak se mosty odrážejí ve vodě. Smáli jsme se maličkostem, procházeli se nočním městem, když Paříž dýchala jinou energií než ve dne. Každý okamžik s ním byl jako kapka, která zaplňovala prázdnotu ve mně.
Všechno bylo jinak, než jsem plánovala
Jenže čas v Paříži běží jinak. Zdál se pomalý, když jsem byla s ním, ale zároveň krutě rychlý, protože dny utíkaly a já věděla, že se blíží konec mé cesty. A právě to vědomí dodávalo každému doteku a pohledu váhu, kterou jsem nikdy předtím necítila. Když jsem s ním byla, zapomínala jsem na všechno ostatní. Na život doma, na povinnosti, na prázdný vztah, který na mě čekal.
V jeho náruči jsem našla to, co jsem hledala roky. Vášeň, něhu i jistotu, že jsem zase ženou, která může být chtěná. Byla to droga, která mi kolovala v žilách a já nedokázala přestat. Ale každá pohádka má svůj konec. Den odjezdu se blížil a s ním i tíha, kterou jsem nedokázala ignorovat. Věděla jsem, že zůstanu-li déle, ztratím sama sebe úplně. Nebyla jsem připravená zahodit život, který jsem doma měla, ať už byl jakkoli prázdný.
Věděla jsem, že Paříž pro mě nemůže být novým začátkem, ale jen krásnou, bolestnou vzpomínkou. Když jsem odcházela na nádraží, byl tam. Stál opodál, díval se na mě s pohledem, který se mi vryl do paměti. Nebylo třeba slov. Oba jsme věděli, že tohle je naposledy. A přesto to bolelo tak, jako kdyby mi někdo vyrval kus srdce.
Dnes vím, že to byla životní chyba
Seděla jsem ve vlaku a dívala se, jak se město lásky pomalu vzdaluje. Paříž mizela za oknem a s ní i člověk, který mi během pár dní dal víc, než jsem za celé roky doma dostala. Slzy mi stékaly po tvářích, ale nesnažila jsem se je zadržet. Byly důkazem toho, že jsem ještě schopná cítit, že nejsem jen prázdnou schránkou.
Dnes, když se ohlížím zpět, vím, že to byl románek, který mě zničil, ale zároveň probudil. Paříž mi vzala jistotu, že můj dosavadní život stačí, ale dala mi poznání, že toužím po něčem víc. Odjela jsem zlomená, ale s vědomím, že nejsem mrtvá uvnitř. A i když se do Paříže možná už nikdy nevrátím, kousek toho města ve mně zůstane navždy – spolu s jeho vůní, světly a srdcem, které jsem tam nechala.
příběh čtenářky