Rozhodla jsem se odejít do předčasné penze. Když mi vyměřili můj důchod, vrátila jsem se do práce
Odešla do penze dřív, než musela. Výše důchodu ji ale donutila obrátit a znovu začít pracovat.
Zdroj: Shutterstock
Myslela jsem, že si konečně odpočinu. Pak přišel první výměr a já pochopila, že svoboda má svou cenu. A tak se rozhodla vrátit zpět do práce. Byla to jediná možnost, jak se uživit.
Celý život jsem pracovala. Od osmnácti, kdy jsem nastoupila do první práce, až do svých šedesáti dvou let. Třicet pět let odvodů, přesčasů, ranních vstávání a večerů strávených přemýšlením nad tím, co musím zítra udělat. Poslední roky už jsem cítila, že mi dochází síly.
Tělo začalo protestovat, kolena bolela víc než dřív, a každé pondělní ráno jsem si říkala, jak dlouho to ještě vydržím. Partner odešel do důchodu o dva roky dřív a já jsem mu trochu záviděla ty jeho pomalá rána, kdy nikam nespěchal. Začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych taky mohla. Že bych si konečně zasloužila odpočinek.
Po vyměření důchodu přišel šok
Jednoho dne jsem seděla v práci, zrovna jsem vyřizovala nějaké papíry, a najednou mě přepadla úplná prázdnota. Jako bych tam nepatřila. Jako bych už dávno měla být někde jinde. Řekla jsem si, že je čas. Že těch pár let do řádného důchodu prostě obětuju a půjdu dřív. Věděla jsem, že budu mít nižší penzi.
Četla jsem o tom, slyšela jsem o tom, dokonce jsem si to párkrát zkusila spočítat v nějaké online kalkulačce. Ale čísla na obrazovce mi přišla abstraktní. Říkala jsem si, že to nějak zvládneme. Že máme domeček, zahrádku, že tolik nepotřebujeme. Že hlavně chci mít klid.
Papíry jsem podala na jaře. Poslední den v práci jsem měla smíšené pocity. Kolegyně mi přinesly květiny, někdo upekl dort, objímaly jsme se a já jsem se snažila vypadat šťastně. Uvnitř jsem ale cítila podivnou nervozitu, kterou jsem si neuměla vysvětlit. Říkala jsem si, že je to normální, že je to velká změna a že si člověk musí zvyknout.
První týdny byly krásné. Vstávala jsem, kdy jsem chtěla, dávala si kafe na terase, hrabala se v záhonech. Partner vypadal spokojeně, že mě má konečně doma. Plánovali jsme výlety, mluvili jsme o tom, že pojedeme k moři, že si užijeme ty společné roky.
Když přišel dopis, musela se rozhodnout
Pak přišel dopis z České správy sociálního zabezpečení. Obyčejná obálka, kterou jsem otevřela u kuchyňského stolu, zatímco partner četl noviny. Přejela jsem očima řádky a hledala to číslo. Když jsem ho našla, musela jsem si sednout. To musí být nějaká chyba, pomyslela jsem si.
Částka, kterou mi vyměřili, byla o tolik nižší, než jsem čekala, že jsem tomu nejdřív nechtěla věřit. Partner se na mě podíval a zeptal se, co se děje. Podala jsem mu ten papír beze slova. Chvíli na něj zíral, pak řekl: „To jako vážně? To je všechno?" Seděli jsme u toho stolu asi hodinu a počítali.
Jeho důchod, můj důchod, náklady na dům, energie, jídlo, léky, které oba bereme. Nějaké to oblečení, občas kino, jednou za čas ta dovolená, na kterou jsme se tak těšili. Čísla prostě nevycházela. Ne že bychom měli hlad, to ne. Ale ta představa, že budeme každý měsíc přemýšlet, jestli si můžeme dovolit zajet na výlet nebo koupit vnučce dárek k narozeninám, mě úplně zdrtila.
Cítila jsem se podvedená. Ne někým konkrétním, spíš životem. Spíš tím systémem, do kterého jsem celý život poctivě platila. Partner se mě snažil uklidnit. Říkal, že to nějak zvládneme, že lidi žijí i s méně, že jsme skromní. Ale já v jeho očích viděla stejnou nejistotu, jakou jsem cítila sama. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem neudělala obrovskou chybu.
Začala doma přemýšlet, jaká je její hodnota
Jestli jsem si tu předčasnou penzi neměla rozmyslet víc. Jestli jsem se neměla víc ptát, víc počítat, víc přemýšlet. Jenže co je člověku platné přemýšlet zpětně. Papíry byly podané, rozhodnutí padlo, důchod mi běžel. A já jsem věděla, že tohle není ten odpočinek, o kterým jsem snila.
Týdny ubíhaly a já se čím dál víc cítila jako v pasti. Tělo si odpočinulo, to jo. Kolena mě tolik nebolela, spala jsem líp. Ale v hlavě mi pořád vrtalo, že takhle to být nemělo. Že jsem si představovala něco jiného. Jednoho rána jsem se probudila a věděla jsem, že musím něco udělat.
Že takhle nemůžu jen sedět a dívat se, jak nám pomalu docházejí úspory. Řekla jsem partnerovi, že se zkusím podívat po nějaké práci. Čekala jsem, že bude protestovat, že řekne, ať si odpočinu, že jsem si to zasloužila. Místo toho jen přikývl a řekl: „Možná je to dobrý nápad."
Hledání práce v šedesáti dvou letech není žádná legrace. Posílala jsem životopisy a většinou mi nikdo neodpověděl. Párkrát jsem byla na pohovoru a viděla jsem v očích těch mladých personalistek, jak si říkají, co tam ta stará paní vlastně dělá. Připadala jsem si, jako bych se ucházela o něco, na co nemám právo. Jako bych měla být vděčná za svůj důchod a sedět doma.
Dnes bych se asi zachovala jinak
Ale já jsem nechtěla sedět doma. Chtěla jsem se cítit užitečná. A taky jsem chtěla, abychom s partnerem nemuseli počítat každou korunu. Nakonec jsem našla místo přes známou. Nic velkého, částečný úvazek v jedné menší firmě, administrativa a trocha účetnictví. Plat není nic závratného, ale k důchodu to pomáhá. První den v nové práci jsem si připadala jako prvňáček. Nevěděla jsem, kam si sednout, co říct, jak se chovat. Kolegyně byly mladší než moje dcera, mluvily spolu o věcech, kterým jsem moc nerozuměla.
Občas přemýšlím, co bych řekla někomu, kdo teď uvažuje o předčasné penzi. Asi bych řekla, ať si to opravdu spočítá. Ne v nějaké kalkulačce, kde zadáte pár čísel a vyskočí vám nějaký odhad. Ale reálně, s papírem a tužkou, s konkrétními účty za energie, s cenou léků, s tím, kolik stojí normální život.
A taky bych řekla, ať se připraví na to, že ta svoboda může mít úplně jinou chuť, než čekali. Já jsem si myslela, že odcházím do klidu. Místo toho jsem se vrátila do práce a kupodivu jsem tam našla něco, co mi předtím chybělo. Možná jsem jen potřebovala vědět, že mám na výběr. Že to není past, ze které není úniku. Že i v šedesáti dvou se dá začít znova, i když jinak, než člověk plánoval.
autorský text, příběh čtenářky