Byli jsme na dovolené v Chorvatsku. Zpáteční cesta se změnila v drama, málem jsme nedojeli zpět
Zpáteční cesta z Chorvatska se změnila v drama. Mysleli jsme, že už se nikdy nedostaneme domů.
Zdroj: Shutterstock
Ještě před pár týdny jsme se těšili, jak si konečně odpočineme u moře. Chorvatsko pro nás bylo jistota – slunce, teplo, moře a pár dní bez starostí. Všechno začalo přesně tak, jak jsme si vysnili. Děti si hrály na pláži, večer jsme chodili na procházky po promenádě, jedli čerstvé ryby a já měla pocit, že svět je na chvíli v pořádku. Jenže nikdo z nás netušil, že zpáteční cesta domů se změní v noční můru, na kterou nikdy nezapomenu.
Na začátku bylo všechno idylické. Pronajatý apartmán s výhledem na moře, první dny zalité sluncem a radost dětí, které se nemohly nabažit koupání. Všechno šlo hladce, i cesta tam proběhla bez jediného zádrhelu. V duchu jsem si říkala, že konečně zažíváme dovolenou, která se zapíše jen do těch krásných vzpomínek.
Poslední večer jsme si dokonce udělali malou oslavu. Grilovali jsme, smáli se a plánovali, že příští rok se zase vrátíme. Kdo mohl tušit, že už o pár hodin později budeme zoufale doufat, že se vůbec dostaneme zpět domů.
První problémy na cestě
Vyjeli jsme brzy ráno, ještě za tmy, abychom se vyhnuli kolonám. Děti v autě okamžitě usnuly a my se těšili, že cesta uteče rychle. Jenže už po necelých dvou hodinách jízdy se začaly objevovat první potíže. Auto začalo podivně hučet a na palubní desce se rozsvítila kontrolka, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Zastavili jsme na odpočívadle a snažili se přijít na to, co se děje. Motor páchl, jako kdyby se přehříval, ale všechny ukazatele přitom ukazovaly normální hodnoty.
Rozhodli jsme se pokračovat a doufali, že to zvládneme. Jenže s každým kilometrem jsem cítila větší nejistotu. Jakoby toho nebylo málo, počasí se během dopoledne zhoršilo. Prudký déšť bičoval silnici a auta kolem nás začala zpomalovat. Viditelnost byla mizerná, voda se valila po skle a stěrače sotva stíhaly.
Na dálnici se začaly tvořit dlouhé kolony. Každé zastavení bylo pro naše auto utrpením. Motor se rozjížděl těžce, jako by každé nastartování bylo poslední. V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach. Byli jsme stovky kilometrů od domova, uprostřed bouře, a já si představovala, jak zůstaneme stát někde na dálnici s dětmi na zadním sedadle.
Déšť, kolony a strach, který jsme nezažili
Odpoledne jsme konečně dorazili na hranice. Kolona se táhla do nekonečna a čekání bylo nekonečné. Děti byly unavené, nervózní a hladové. V autě bylo dusno, protože klimatizace přestala fungovat úplně. Motor hřál tak, že jsme se báli ho vypnout. V jednu chvíli jsem vážně uvažovala, že se otočíme a zůstaneme někde přes noc.
Jenže všechny hotely kolem byly plné a já měla pocit, že už nemáme na výběr. Museli jsme to prostě zvládnout. Kilometry ubíhaly nesnesitelně pomalu. Každý zvuk auta nás děsil. Když se ozvalo hlasité zapraskání, oba jsme se na sebe jen bezmocně podívali. Nebylo kam uhnout, nebylo jak zastavit. Jen jsme doufali, že to náš vůz ještě chvíli vydrží.
Děti se mě ptaly, kdy už budeme doma, a já jim s nuceným úsměvem odpovídala, že brzy. Uvnitř jsem se ale třásla. Bylo mi jasné, že máme před sebou ještě stovky kilometrů a není jisté, jestli je vůbec zvládneme. Po nekonečných hodinách, kdy jsme střídali zoufalství s malými záchvěvy naděje, se konečně začaly objevovat známé značky. Každý kilometr směrem k domovu byl jako malý zázrak. Auto jelo, i když se ozývalo čím dál víc podezřelých zvuků.
Zážitek, který se nedá zapomenout
Když jsme projeli poslední křižovatku a zastavili před domem, všichni jsme zůstali sedět v tichu. Byl to okamžik obrovské úlevy. Děti se rozesmály a vyběhly z auta, jako by se nic nestalo. Já se ale rozplakala. Věděla jsem, že jsme domů dojeli opravdu jen díky obrovskému štěstí.
Ještě dnes, když na tu cestu vzpomínám, mám husí kůži. Měla to být dovolená plná radosti a odpočinku, místo toho skončila noční můrou. Nikdy bych nevěřila, jak křehký je pocit bezpečí, dokud jsem nezažila, že se může během pár hodin úplně rozpadnout.
Auto jsme hned další den odvezli do servisu. Mechanik jen zakroutil hlavou a řekl, že nechápe, jak jsme s tím vůbec mohli dojet. A já si uvědomila, že někdy opravdu rozhoduje jen náhoda. Dnes už si z toho beru ponaučení. Před každou cestou necháme auto zkontrolovat, i kdyby to znamenalo pár hodin navíc. Protože když máte na zadním sedadle své děti, není nic důležitějšího než vědomí, že dorazíte domů v pořádku.
příběh čtenářky